Pozor pozor, naše aromantická dvojice hroutící se pod tíhou rodinných radostí z batolete a dalšího těhotenství se dnes večer hrdě vypravila za zcela romantickou zábavou.
Včera jsem se muže zeptala: „Zajímá tě to letní kino nebo na to kašlem?“
Muž nečekaně odpověděl: „Jojo, šel bych rád.“
Tolik projevených emocí v jedné větě vyžadovalo rychlé jednání. Rozhodovali jsme se, jestli půjdeme v úterý na neplacené letní kino do Zábřehu nebo ve čtvrtek na placené letní kino do Vítkovic. No asi na nás přestal působit belgický vzduch, takže jsme se zcela česky rozhodli pro zábavu zdarma.
Muž ráno zavolal svým rodičům, zda-li by nám večer nepohlídali dítě. Ti tedy souhlasili a já vyslala muže koupit suroviny na chlebíčky, abych se jim za jejich dobrotivost náležitě odměnila.
Emmu jsem běžně uspala, rozloučili jsme se s rodiči, pustili jim Černobyl a zamilovaně jsme kráčeli k autu plní něžných vyznání lásky.
Muž: „Asi bude chcát.“
Já: „Tak mám se vrátit pro deštník?“
Muž: „Kde je vůbec ten deštník?“
Já: „No v garáži.“
Muž: „Kde jako v garáži?“
Já: „Vedle draka přece. Ale to kašlem, ne?“
Muž: „Jojo, asi jo.“
Pozvolně jsme přijížděli k cíli. Zdálo se nám, že je všude nezvykle mnoho aut. A nezvykle mnoho lidí. Stále jsme si asi nezvykli, že když dáš Ostravákovi něco zadarmo, využije to. Jako my. Nicméně zaparkovat jsme jakožto staří Zábřežané zvládli. Pak jsme se vmísili do davu a nechali se unášet k letnímu kinu. Plátno se mi z naší deky jevilo asi tak velké jako bývalá televize mých rodičů, kterou když jsem sledovala z rohu gauče, musela jsem mhouřit oči. Nicméně mě to až tak nevadilo, protože jsem Ženy v běhu viděla o Vánocích, takže jsem muži popisovala detaily, které z naší pozice nebyly zřetelné.
Nakonec to byl krásný čas. Jakmile jsme snědli pizzu, brambůrky a gumové bonbony, chytli jsme se za ruce a užívali si tu pravou letně-kinovskou atmosféru. Vzduch naplnila vůně cigaret, ožralý mladík za námi navigoval svého neméně ožralého kamaráda přes telefon, jak se k němu dostane, a zcela asertivní pán vedle nás si čas od času hlasitě ulevil. Dokonce i na ten drobný déšť došlo.
Muž se několikrát zasmál, což jsem byla ráda, protože přece jen Ženy v běhu nejsou žádný Spiderman nebo Trója. Po skončení jsem byla vděčná, že jsme spolu tuto nejspíš na dlouhý čas ojedinělou událost absolvovali. Navíc jsme se celou cestu zpátky drželi za ruce, zřejmě z praktických důvodů. Mé těhotenské tempo totiž začíná býti nedostačující a mohla bych se v davu muži ztratit.
