Čím více dětí mám, tím méně ráda chodím po doktorech. Každopádně kyčle jsou kyčle, přes to nejede vlak a protože jsem schopná matka a nebudu zbytečně využívat manžela, zvládnu to sama. V pohodě...........Jojo, bude to v pohodě.
Takže kyčle. Na kyčle jsem se vydala s miminem a miminem 2. Mimino 2 je sice batole rok a třičtvrtě staré, nicméně pořád je to naše mimino. Nejprve se synkovi na poliklinice líbilo. Jeli jsme výtahem! A tam to tak jako skončilo. Došli jsme na ortopedii, která přetékala kočárky, a já vytušila, že to bude blbý. Sotva se tam syn porozhlédl, usoudil, že není důvod setrvávat, zavelel "ušdem" (čti "už jdem") a očekával, že jeho veličenstvo budu následovat. A zde začaly mé zoufalé pokusy o udržení příjemné atmosféry v čekárně. Dáš si chlebík? Ano, minuta klidu, poté milý chlebík skončil na zemi. Nevadí. Ještě, že jsem vzala tu kreslící tabulku. Zběsile se hrabu v tašce. Ok, tak tedy nevzala. Nevadí. Mistička s hruštičkou a jablíčkem? Ano? Ano ano, asi tak na další minutu, než milá hruštička skončila (naštěstí omylem) také na zemi. Nevadí. Takže ještě projedeme všechny doklady a vykrámujeme všechny drobné z peněženky. Probudí se mi mimino. S vřískotem. Ok, svůj marný zápas odpískávám a pouštím na mobilu prasátko Peppu. Vypadám jako matka, která si neměla pořizovat další dítě, když to evidentně nezvládá. Ještě štěstí, že je ta nejstarší ve školce, jinak by mě možná na místě pro jistotu sterilizovali. Nějaký chlapeček se chce také dívat na naši Peppu. Bylo mu to maminkou zakázáno, pravděpodobně jsem se svým zbabělým činem propadla do nejnižší mateřské kasty. I s Peppoi. Ok, nevadí. Koneckonců jsem tady jediná hrdinka s dvěma dětmi do dvou let, takže v pohodě. Z ordinace se ozve naše jméno. Zahájím chobotničí manévry a pobírám tašku a mimino. Na syna zavolám: "Zlato, pojď, jdeme." a sebevědomě očekávám, že mě bude následovat. Nebude. Takže odněkud vyhrabu ještě jedno chapadlo a dotáhnu do ordinace i synka. Syn vřeští: "Pepa, Pepa", takže ho zanechám v předsíňce a vyslechnu si chválu alespoň na mimino. Chtějí zkontrolovat i synka. Aby se prošel, musím před ním couvat s telefonem. Skvělý, až se bude dělat casting na matku roku, dejte mi vědět. Doktorka se mě starostlivě optala, jeslti jsem tu s někým a jestli mám dvojkočár - ne a ne. Tak pro jistotu alespoň politovala nejstarší dceru, která to musí mít velmi těžké. No já nevím, ale ta někde ve školce radostně kreslí, zatímco já se potím, jak by řekla moje maminka, jak vrata od chlíva. Ale fajn. Odešli jsme teatrálně, protože jsem po oblečení všech přítomných vypla Peppu. K autu jsem vítězně došla stylem - jednou rukou vezu kočár, druhou nesu vřískající svíjející se děcko. Už se těším na příště.
