Jsi jenom máma (díky broučku)

Existuje jedna pozoruhodná skupina matek. Ta považuje mateřství za nejtěžší a nejzáslužnější práci na světě. Pokud v jejich přítomnosti vyslovíte slovní spojení "jenom máma", budu držet palce.

Jak může být někdo jenom máma? Ty hodiny kojení, uspávání, stavění stupidních věží z kostek, čtení ještě stupidnějších knížek, bla bla bla. Matka je anděl, matka je alfa a omega, matka je prostě matka. Kdo je víc.

Tyhle názory mi přišly poněkud přes čáru, jsem nejspíš ovlivněna pobytem v Belgii a mužem, který inklinuje k západnímu modelu. Žena má dát dítě do jeslí a chodit do práce. No takže já se jako zmítám někde "uprostřed" (spíš dost vlevo). Do práce sice nechodím, rodičovský příspěvek pobírám více než svědomitě, děcko jsme prorvala do školky ještě před třetím rokem a to mladší se za bájných necovidových časů socializovalo na hlídání v rodinném centru, ale jako cítím se trochu blbě, že jen "sedím" doma a nedělám nějakou pořádnou kariéru. Nebo aspoň nechodím do práce mezi lidi, abych pak mohla manžela oslnit třeba historkou od Dáši a pomluvami na pracovišti místo dojemného skóre pokaděných plín a úctyhodně nízkého času sledování pohádek.

No a když už se konečně při tom třetím těhotenství uklidňuju, že jsem skvělá. Že zvládám svoje dvě děti, domácnost a drobný přivýdělek, že až třetí dítko trochu odroste, budu zase někdo, zase využiju to, jak jsem úžasně chytrá a efektivní a flexibilní a rychlá, moje dcera pronese památnou větu.

Dcera: "Mami, ty jsi jenom maminka." (Slyšíte tam to jenom, jo?!)
Matka: S tím nejsladším úsměvem: "Jak to myslíš, že jsem jenom maminka?"
Už jsem se začala děsit, že mě čeká něco na styl, že nejsem policajt jako strejda Láďa nebo učitelka v mateřské školce jako teta Blanka a hodlala jsem jí vmést do obličeje, že jsem kdysi (asi tak někdy ve středověku) byla paní učitelka ve škole a i když už nejspíš učit nechci, tak jako můžu být co jen chci. Ostatně jako v dnešní době všichni....když v tom dcera pokračovala. 

Dcera: "No, že jsi prostě jenom máma. Že nejsi ani opička, ani panenka, ani, ...

What? Už upřímně nevím, co tam všechno vymyslela, ale s jistotou vím, že žádné povolání nepadlo, ještě že tak...To je polehčující okolnost pro ni za ty dvě "jenom mámy". A to jsem ji kojila přes rok a chránila jsem ji docela dlouho od bílého jedu. No zpátky k věci.

Jisté je, že moje dcera se nejspíš domnívá, že máma je vlastně samostatný druh. Máma není savec, máma není člověk. Čímž potvrzuje teorii skupiny matek zmíněnou v úvodu. Takže pohoda, ženy, nohy na stůl, buďme jenom mámy, aspoň nejsem opičky.

Jo a největší poctou je:

Matka: "Čím chceš být, až budeš velká?"
Dcera: "Maminka."
Matka: "Určitě? Můžet být třeba i paní doktorka..." (Ne, nemám snahu si na ní něco vynahrazovat, ráda si prohlíží knihy s nemocniční tematikou).
Dcera: "Nee. Maminka!"

No a je to jasné. Matka je povolání jako každé jiné. Takže milujte se, množte se a matkujte.