Kdo má děti, ví, že existují místa, která jsou za trest. Čekárny! Je jedno jestli u doktora nebo na magistrátě, zkrátka čekárny. Místa, kde se čeká. Ideálně bez řvaní, drobků a vandalismu.
No ale protože my jsme silní jedinci a s chutí do toho půl je hotovo, vyrazili jsme jedno krásné odpoledne vysedět si frontu na pasy, naše lístky do hypotetické, potenciální svobody. Naše výprava skončila dříve než začala, protože jakmile jsem zmáčkla magické tlačítko "příjem žádostí o cestovní doklady", stroj na mě vyplivnul odpověď selsky řečeno "nas*at" neboli "dnes jsou již kapacity obsazeny, přijďte jindy". Muž to okomentoval celkem oprávněným "jsem to říkal, kašlem na to" a šli jsme na idylickou procházku, protože procházky se třemi dětmi jsou vždycky idylické. Nicméně já se nevzdávám.
Akce č. 2. Úterý ráno. Celá rodinka vybavená pexesem, černým petrem, rodnými listy, spoustou jídla a hlavně dobrou náladou vyrazila na magistrát. Tam jsem namačkala 5x příjem žádostí o cestovní pasy, neb každý musíme mít svůj lísteček. A šli jsme hypnotizovat vyvolávací systém. 1068. Ok, my máme 1091, 1092, 1093, 1094, 1095. To bude hned. Jen co můj syn zešikanuje všechny děti, které si v ubohém dětském koutečku budou chtít hrát s volantem, jedinou použitelnou hračkou. Takže kojence vyfasoval muž a já si hrála na ministra spravedlnosti a snažila se odklánět veškeré konflikty. No a za tři čtvrtě hodinky píplo 1091 a my se všichni nahrnuli k přepážce.
Paní: "Vás je tolik? Tak se rozdělte, budete to mít rychleji."
Fajn, muž se synem vyklidili pole a já s dcerami strávila příjemných dvacet minut focením, placením a kontrolováním údajů. Milé dopoledne.
Paní: "Nemáte s sebou starý pas? No tak ho přinesete, až si přijdete pro ten nový."
Já: "Já nemám svůj starý pas."
Paní: "No ale to je problém, to budete muset nahlásit ztrátu pasu."
Já: "Kde jako?"
Paní: "No o patro níž."
Já: "To si jako mám vzít zase lísteček a jít o patro níž?"
Paní: "No...ano."
A pokračovalo se dál.
Já: "Promiňte, ale ten pas je už dávno prošlý a na staré jméno, to musím opravdu hlásit ztrátu?"
Paní: "No ano."
Fajn. Mezi námi - ta ztráta vypadala asi tak, že ve svém obvyklém záchvatu "vyhazujuvšechnykrámykterénepotřebuju" jsem svůj i manželův pas vyhodila do směsného odpadu s tím, že kdybych ho dala do plastu nebo papíru, jistě by jej někdo zneužil. Uznávám, dost blbý nápad, ale kdo to mohl tušit, že?
Když vylezl muž, ptám se, jestli taky bude muset jít pro pitomý lísteček a hlásit "ztrátu" pasu v prvním patře.
"Ne, ta paní to se mnou vyplnila."
What??? Sexismus, rasismus, diskriminace, ženy sobě! Stačí, aby chlap šel vyřizovat pas s malým děckem a vůbec bych se nedivila, kdyby mu vyměnila i řidičák a zřídila platební kartu u banky dle výběru.
Takže nevadí, jdu si vyžrat svoji blbost. Přepážka číslo dvě, kojenec v nosítku vříská na celý úřad.
Já: "Chci nahlásit ztrátu pasu."
Paní: "Takže vydal ten a ten úřad?"
Já: "Nevím...Asi ano?"
Paní: "Měla jste ho vrátit v roce 2019."
Zasmála jsem se.
Paní: "No to se nesmějte, za to jsou pokuty, pas je majetek státu, stejně jako občanský průkaz."
Já: "Ano, ano, jistě, to máte pravdu." modlíc se, aby mě teda nezkásla.
Už už jsem se klidnila, jak to mám za sebou, když mi paní přisunula papír, kde jsem měla napsat, kdy, kde a jak se mi pas ztratil.
Napsat, že před půl rokem, doma, hodila jsem ho do koše, mi přišlo blbý, takže to určitě to bylo při stěhování v roce 2015.
No...já jen doufám, že už nás nic nepřekvapí. A moc se těším, až si pasy těch mých koblížků zase poletím vyzvednout. Protože kdo ví, Amerika nebo Austrálie už na nás čekají.
PS: kdo by chtěl ještě podotknout, že jsem byla úplně blbá, tak to je zbytečné, netřeba se obtěžovat, to už vím. Hezký den.
