Jak jsme (ne)šli na koupaliště

Dnes hlásili v našem sympatickém belgickém městečku přes třicet. Takže jaký byl plán? Projdeme se půlhodinovou procházkou na nedaleké, maličké, osobité koupališťátko a strávíme tam příjemný den plný dětských úsměvů našeho pokladu.

Procházka na koupaliště netrvala půl hodiny, ale hodinu. A bylo strašné vedro. Ale to nevadí, už tam přece budeme. Dítě probrečelo téměř celou cestu, protože se nemohlo dočkat, až si bude hrát v bazénku se svou konvičkou, kterou křečovitě celou tu hodinu svíralo. A věřte, nebo ne, my k tomu koupališti skutečně došli. Jen pro informaci. Jde o skutečně menší koupaliště. Došli jsme 10 minut po otevíračce. Celou dobu jsem stresovala, abychom chytli stín. Když jsme stanuli před vstupem bylo mi jasné, jak malicherná má touha po stínu byla. Ke koupališťátku se linula nekonečná fronta asi tak 300 lidí a stále další lidé přijíždělli.

Víte, Valonie na tom není s venkovním koupáním zrovna valně. Je pravda, že v blízkém okolí žádné jiné koupaliště není. Ale tohle byl fakt hardcore. Takže? Odebrali jsme se situaci promyslet na sousední dětské hřiště. Emmě nejspíš došlo, že „voa“ (rozuměj voda) nebude. Byla zklamaná, brečela. Já reagovala skutečně dospěle a pod svými slunečními brýlemi jsem byla zklamaná a brečela, protože vím, jak Emma bazénky miluje. No nakonec se jí zalíbilo aspoň na klouzačce. Za půl hodiny šel muž zkontrolovat stav. Fronta byla ještě delší. Zakempili jsme tedy na hřišti a vodní náčiní využili na písku. Po dvou hodinách při odchodu jsme zjistili, že lidé stále stojí ve frontě, nicméně momentálně se nevpouští. Lidé budou vpuštěni do areálu, až někdo areál koupaliště opustí. A to je ta chvíle, kdy si nehledě na české buranství řeknete „Zlaté Česko, fakt“. Jak jsme prožívali hodinovou cestu zpátky v poledním parnu asi nemusím vyprávět. Jsme dobrodruzi. Nebo trochu blbci. Ale já hlasuju pro ty dobrodruhy.