Jak jsem volala operátorovi aneb rušíme ty internety

Můj životní příběh s modrým operátorem je hořkou tragikomedií. Táhne se již spoustu let, spoustu telefonátů a spoustu návštěv poboček. Ale dnes jsem podnikla první krok ke skutečné svobodě. 

Všechno začalo tak nevinně v dobách, kdy jsem byla pobeďárovaná, brýlatá, rovnátkovatá a prostě teen. 

"Hani, já si zařídím studentský tarif na tebe." řekl taťka. A jak pravil, tak udělal. A tam začala naše společná cesta životem s modrým operátorem. Víte, jak se říká, že co peklo vezme, to nevydá, nebo že Zuckerberg má naše fotky a debilní statusy navěky? Stejně tak mě modrý operátor. 

Léta ubíhala, já spokojeně vyvolávala pod záštitou růžového, následně červeného operátora a můj otec věrně využíval služby operátora modrého, už dávno ne se studentským tarifem. Až jsem si jednoho krásného dne potřebovala zařídit internet. 

Přestěhovali jsme se do nového domu, manžel pracovně v zahraničí, nejlepší, přitom úplně směšnou rychlost internetu nám nabídl právě modrý operátor. Co jsem měla dělat, obvolala jsem to, zařídila a upsala se. Upsala se a očekávala. A téhož dne začaly problémy. 

Modem přišel pro jistotu dvakrát. Nač platit přemrštěnou částku jednou, když byste ji mohli zaplatit dvakrát, že. Ale o co hůř, přišel začátek příběhu ztráty mé identity. 

Už nikdy jsem pro modrého operátora nebyla ten, kdo si službu objednal, tedy Hana Bordovská. Vždy, vždy byl internet veden na někoho jiného. Na mého otce či dokonce na mě za svobodna. Jenže ono není jednoduché řešit jakoukoliv změnu internetu, když s vámi odmítají mluvit, protože nejste Jenda Novák nebo Hana Nováková (mé jméno za svobodna).

Proto nastal den D. Vydali jsme se s otcem a manželem, na kterého jsme chtěli službu přepsat, na pobočku společně, neb jinak se nedá. Mladíci na prodejně nám prakticky vůbec nepomohli (na manžela služba přepsat nejde), zato mě povzbudili ortelem, že se do "moje modrý operátor" už nikdy nedostanu, ale jinak je vše spraveno a nic nevadí. Měli moji občanku, rozdělili nás, zaktuálnili jména. 

A tak plynuly měsíce dál.  Až konečně jsme našli poskytovatele internetu, který nám zaručil stejnou rychlost, kterou mimochodem opravdu dodržuje, na rozdíl od modrého operátora. Haleluja! Takže jdu volat modrému operátorovi jakože hasta la vista. Konec této mafii. 

"Bordovská. Potřebuju zrušit internet."
"Rodné číslo?"
"Bla bla bla."
"Jak jste říkala to jméno? Na koho je vedena služba?"
"Bordovská. No nebo Nováková, to je jedno, jsem vdaná."
"No tak to nemohu, neřekla jste mi správně, na koho je služba vedena."
"Prosím?! Tak na koho je služba vedena?!"
"To vám nemohu říct, zajděte si na pobočku."
A tady to  začalo. Na tu nebohou dámu jsem vykřičela frustraci minulých let. Že nepůjdu na pobočku, že jsem tam byla, bylo to k ničemu, že toho mám už dost. Ona jen vzorně jako automat opakovala, že se musím dostavit na pobočku. Manžel se cpal omáčkou a soucitně mě pozoroval. Také už si mnoha podobnými telefonáty prošel. 

Pak pravil: "Zavolej tam jako Nováková, ne?"

A tak jsem zavolala. Nepředstavila jsem se, vyřkla jsem svá nejtajnější přání zcela rozvázat svazky internetové s modrým operátorem. A? Byla jsem Nováková. Překvapivě ovšem paní byla úplně v pohodě, došlo jí zřejmě, že Hana Bordovská v Ostravě s rodným číslem bla bla bla rovná se Hana Nováková v Horní Dolní s totžným rodným číslem, a sama mi nabídla, že mi dopis s likvidačním kódem zašle právě do té Ostravy. 

A je to tady. No... nebo.... Jako s modrým operátorem nikdy neříkám hop, dokud jsem nepřeskočila. Těším se na dopis, na další telefonát, na rozchod ve velkém stylu, a pak budu trpělivě další měsíce vyčkávat, jestli náhodou nepřijde nějaká faktura na Nováka nebo Novákovou, abych mohla pro změnu zase jednou navštívit své staré známé na pobočce. Ale abych vám nelhala, cítím závan svobody.