Jak jsem volala do jeslí

Jesle - pro některé matky sprosté slovo, pro jiné nebeská hudba. Co nadělám, já jsem prostě ten anděl, co se touží zaposlouchat do zvuků harfy. 

Náš miláček (pro zasvěcené tyran nebo diktátor) dvakrát týdně navštěvuje rodinné centrum, kde si tři hodinky spořádaně hraje. Ale mně to není dost. Kruté mrazy udeřily a upřímně - potřebovala bych počet dětí doma zredukovat na minimum. Proto po obzvláště náročném týdnu jsem zuřivě vyserfovala jesle a vybrala jsem úplnou, ale úplnou shodou okolností ty, co mám nejblíž a zároveň jsou nejlevnější. 

A protože člověk by měl jednat co nejdříve, ihned další den 8:06 jsem žhavila dráty. 

Marně. Cítím se zoufale. 

9:12

"Dobrý den, tady jesle Zachránímvámživotaanitonebudetakdrahý."

Vtom moje mladší dítě v nosítku začalo totálně neúnosně ječet. A jelikož jsme byli venku pod vrstvou slušivé nosící bundy z Bonprixu (ne, Sharu nevedu), nemohla jsem dítě vyndat a tedy učinit hovor důstojnějším. 

"Dobrý den. Já se omlouvám za ten řev. Ššš. Ššš. Máte volné místo v jeslích?"

"Noo, já vám pošlu do sms číslo přímo na paní vedoucí v jeslích a té zavolejte, ale tento týden mají pandemii rotavirů, takže příští týden, ano?"

Tak rotaviry...to určitě. 

"Ššš, ššš. Ano, díky, super. Nashle."

No není to super. Vůbec to není super. Syna jsem potřebovala udat do jeslí včera. Tím se dostávám do celkem patové situace. Ale nevadí, nevadí. Jelikož jsem se rozhodla být pozitivní mamina, možná dokonce namalujem s děckama kamínky nebo upečeme špaldovou buchtu, zatímco ze spotify bude vyhrávat playlist Classical music for children, to dám.