Jak jsem poprvé žebrala

Není nic romantičtějšího než v pohádkové vánici pobíhat s málo navlečeným dítětem v areálu nemocnice a ... žebrat. Ano, true story.  

"Hele, stačí ti jen bunda, zaparkujeme přímo před logopedií a vevnitř bude horko, takže v pohodě."

Pak jsem jen popadla celou kabelu, abych měla jistotu, že v ní mám peněženku včetně řidičáku a peněz na zaplacení parkovného, a s dcerou jsme vyrazily na naše pravidelné rande za paní logopedkou.

Jak jsem prorokovala, tak se stalo. Auto jsem zaparkovala v závěji asi 20 metrů od dveří budovy H (nebo třeba C, ono je to úplně jedno, hlavně, že vím, kam patřím). Takže jsme s dcerkou spokojeně vběhly dovnitř, absolvovaly logopedii a pak se logicky chystaly k autu. Hrabu se ve své mega tašce, abych si nachystala peníze na zaplacení parkovného.

Ono totiž Vítkovická nemocnice to má zajímavě řešeno. U závory vám vyjede lístek. Ten pak musíte uprostřed areálu uhradit v parkovacích automatech (které hledáte dobrých 5 minut, protože "u budovy G" je značně orientační údaj, a s tímto proplaceným lístkem pípnete a projedete závorou na druhém konci areálu za vysněnou svobodou. Já už jsem mazák, takže vím, kde najít parkomaty a vím, že v nich zaplatím nejen mincemi, ale dokonce i bankovkami, což mi přijde nečekaně pokrokové.

No a tak se hrabu v tašce a peněženka nikde! Marně přemýšlím, jak se z areálu nemocnice dostanu. Nikdy mě nic nedonutilo zřídit si placení mobilem. Vmžiku názor měním a spoléhám na Google Wallet, do toho vyzváním muži, nevím, co od něj čekám, když doma hlídá dvě děti, ale víte co, chlapi vždycky vědí, jak vše řešit. Nezvedá to.

Náležitě pyšná, že jsem tak rychle zaktivovala placení mobilem, vleču za sebou málo oblečené dítě k automatu a věřím, že se bude dát platit kartou, tudíž snad i mobilem. Nedá. Je mi jasné, že jsem v pasti. Nemám ani korunu! A možná zůstaneme v areálu nemocnice navěky! Nebo teda aspoň naše auto. Tážu se dvou dělníků, kde je tady bankomat, a doufám, že se z něj budou dát vybrat peníze mobilem.

Nedají. U vrátnice mi potvrzují, že jinak než za hotové peníze se ze spárů nemocnice nedostanu. A je mi vše jasné. Celá zasněžená, s uřícenou dcerou si vyhlížím svou oběť. Komu říct? Kdo bude mít peníze? Kdo mi je dá? A komu budou nejméně chybět? Na důchodce si netroufám, těch je tam ovšem nejvíce. Najednou zahlédnu dvě mladé slečny. Naštěstí ne tak mladé, abych je připravila o kapesné.

"Já se hrozně omlouvám, ale nemáte 40 Kč? Já nemám peněženku a jinak než za hotové si nezaplatím parkování. Dejte mi číslo účtu, a já vám peníze pošlu."
"No, tak dohromady těch 40 Kč snad dáme."
"Děkuju, děkuju. Tak kam vám to mám poslat?"
"Jejda, to nechte, však jsou Vánoce."
"Tak děkuju za dárek."

"Mami, to byly ale hodné paní."

Jo, hodné paní a my chodíme o žebrotě. Doslova běžím k parkovacímu automatu a doufám, že za tu dobu mého žebračení se mi nenačetla další půlhodina. Ne, nenačetla. Vhazuji do POKROKOVÉHO přístroje 40 Kč, odmetám pohádkově zasněžené auto a ujíždím domů. Bez řidičáku, švorc, ale svobodná.

Takže díky, holky. A odteď budu vozit erární prachy v autě. Nebo parkovat zadarmo 2 km od nemocnice jako správný Čech. Má to své výhody.