Tak dnes jsou tomu čtyři roky, co jsme si s mužem řekli své ano. Naše svatba byla ta nejlepší, na které jsme zatím byla, ale že bych si ji znovu zopakovala, to jako úplně ne.
Takže pár zajímavostí pro vás na počest našeho skoro půlkulatého výročí.
- Kdyby pršelo a my nemohli mít obřad venku, jsme úplně nahraní. Dovnitř by se všichni komfortně nevešli. Sice by se tam namačkali, ale někteří by museli stát v jiné místnosti, což by byl trochu trapas.
- Domluva s majitelkou penzionu byla všelijaká. Po příjezdu na „hotel“ jsme zjistili, že chybí dva pokoje pro hosty pozvané na noc. Takže naši kamarádi a můj švagr museli spát v nějaké kuchyňce a pro moje kamarádky a moji sestru musela majitelka uvolnit jeden provozní pokoj.
- Ženich s maminkou a ostatní měli nastoupit na určitou píseň. Ta měla dohrát a na další píseň jsem měla přijít já s taťkou. Jenže já byla nervózní a tatínek neznalý, takže jsme vesele pokračovali ve špalíru. Tudíž se žádný dojemný aha moment „přichází nevěsta“ nekonal. Svezla jsem se s ostatními.
- Protože nám na svatbě mluvil pastor, měli jsme připravené dvě židle, abychom si na ně s ženichem sedli. Jenže můj drahý se rozhodl jinak a prostě zůstal stát před tou židlí. Stání mu přišlo důstojnější. Takže já na 15centrimetrových podpatcích jsem se několik minut zaobírala tím, jak trapně to vypadá, když před těmi dvěma židlemi stojíme. Po nějaké době je svědek odnesl.
- Kolem sukně mi lítala vosa. Vosy nemám ráda, ale v tu chvíli mi to bylo fakt jedno. Nicméně jsem velmi zřetelně slyšela moji milující maminku „nenápadně“ šeptat směrem k mému taťkovi: „Miri, Miri, ona tam má vosu, udělej s tím něco!“. A já směrem k nim úplně stejně taktně a nenápadně cedila skrze zuby: „Kašlete na to, nechte toho!“
- Sice jsem se neztrapnila před všemi svatebčany, ale někdy během odpolední zábavy jsem spadla ze schodů. A sedřela si kousek červené barvy z mých nových lodiček! A protrhla spodní část šatů. Díru v šatech mi nakonec v půjčovně odpustili a boty jsem zalakovala, takže no stress.
- Hudební skupinu domlouval můj tchán. Nebyli špatní, nebyli úplně drazí, nicméně mi připomínali hudební skupinu z Básníků (víte, žhavil Béďa, žhavil drát...). Netřeba zmiňovat, že když jsme chtěli, aby nám třeba dvakrát zahráli stejnou píseň, odmítli a začali zpívat nějakou svoji Helenku nebo Zagorku. Super přístup, navíc, když nám kvůli jejich mnohé aparatuře provozní hotelu zvedla částku za elektriku, protože nečekala až takový ansámbl (tři lidi mimochodem).
- V noci jsme s manželem z obálek vybírali peníze, abychom ráno mohli zaplatit za hostinu. Doufali jsme, že to bude stačit. A když k tomu přidám to, že se mi někde na svatbě ztratila obálka s 12000, dovedete si představit, jak idylická ta svatební noc byla.
PS: obálka se našla asi týden po svatbě v krabici plné krámů z tomboly a spol.
Žádnou další super věc si asi nevybavuju. Třeba svatební fotky nemáme nic moc. Ale nemůže za to fotografka, prostě jsme byli docela nefotogeničtí. Ale krásníme každým společným dnem, takže je to dobrý.
