"Vypni už tu hovadinu!" řvala na něj matka. "Nech mě žít!" bránil se on.

Vzteky mu vytáhla konzoli ze zásuvky, jinak by snad hrál ještě ráno před školou. "Nenávidím tě!" Když práskla dveřmi a odešla, hodil po ní zbaběle školním batohem. Nejradši by ji...

"Otevři další level." Bliká na mě zelené tlačítko. Hmmm? Dnes zvláštní prostředí. Jiné...

Odhodím batoh do kouta. Škola počká! Teď je důležité stanout v dalším levlu, protože tam mě čeká něco nového. Ještě nevím co, ale jistě to bude zase o kus šílenější!

"Vyber si místo!" vybízí na displeji věta v oblíbené frý tu plej.

"MĚSTO!" zadám.

"Hledej...!" šipka letí jako zběsilá. Zastavím ji. Ty bláho, to jsou naše český města. Vychytaná věcička! Schválně... šipkuju... teď už pomalu, až najdu... NO TO SNAD NE?! TY VOLE! Zvolím variantu...

Když zvednu oči, nevěřím tomu pohledu, jako bych byl... Ty vole! To je naše náměstí. Tohle je cesta do školy... Jak to udělali? Hlavou se mi mihne způsob jak, vlastně v dnešní době to není zas až takovej kumšt ... nafotit na 360°, hodit do 3D....

Kouknu na vybavení.

Mám tu k dispozici klasickou útočnou pušku, glocka a kulomet. Po kapsách nahmatávám granáty. 

Jdu pomalu a hledám oběť. Červená kontrolka bliká ve tvaru šipky, to je taky novinka... no co, budu se jí řídit. Šipka míří ke škole! Musím se usmát, takhle matikáře kdybych potkal... Ty vole, zmasakroval bych ho, až by krev stříkala. Studenti na mě ukazujou, ale já se nemusím ničeho bát.

Dnešní levl je trochu jiný, než včera. Než večer, kdy jsem se pohádal s mámou a řval na ni, že ji nenávidím. Vypla mi to zrovna, když jsem postoupil dál.

Teď jsem dál, ale tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Naše město. Naše škola! Napíšu fakt bezvadnou recenzi, tahle gameska stojí za to! 

Trochu znejistím, mám tam hodit granát, nebo vejít do kabinetu a vystřílet to tam? Procházím kolem studentů, někteří jakoby se mě báli, jiní odchází, nezajímám je. Šprti! Otočím se rychle a namířím na jejich hlavy.

"Áááá..." křičí a určitě jsou posraný strachy. Zmáčknu jen jednou spoušť. Kulka vyletí bleskurychle. Míjí brejlouna a trefí tu culíkatou krávu z devítky. Ta se chytne za rameno a padá. Za ní vidím padnout ještě někoho. Zvláštní, vždycky to bylo - jedna kulka = jedna mrtvola. Ale tady to chytli oba, leží a sténají, ostatní křičí a utíkají. Nakloním se nad ty dva. Mají v očích hrůzu. Já mám na tváři úsměv.

"Skoro 2" bliká počet mrtvých.

"Co čumíš, ty krávo!" kopnu ji do ksichtu, překročím jí a jdu zkontrolovat ten kabinet. Děcka rychle vyklízí prostor. Dveře od kabinetu se otevřou a v nich stojí matikář!

"JOoooooo!" okamžitě vystřelím a trefím. Sesune se na zem a kňučí bolestí. Dojdu až k němu.

"Kolik je dva krát dva?" směju se na celou školu. Přibíhají další učitelé, ty vole, tenhle levl je teda síla. Jen tak, aby nebyla nuda vypálím ještě další kulky. Učitelé klesají v bolestech na zem. Krev dnes nestříká jako jindy, jsem trochu zklamaný, čekal jsem víc. Nejradši bych se nechal zabít a skočil do nižšího levlu, tam se po mě alespoň střílelo. 

No jo, ty vole, dyť já se ani nemusím schovávat. Nikde není žádnej terorista, nikde ani specnas... Jsem tu jenom já. V ruce mám zbraň a zabíjím. Náhle zjistím, že dostávám strach. Schovám se za dveře a vykukuju.

Možná že dnes musím bojovat s nějakou nadpřirozenou silou. Někteří herní disajnéři - idioti - občas zamotají do normální střílečky i mimoně a to je pak vopruz. 

"Střílí se tady!" slyším kousek od mě. Zřejmě někdo volá policajty. AHA! Dnes budu lovit poliše! Bomba! To tu ještě nebylo. 

Matikář a úča češtiny skuhrají, stojím nad nimi a rozmýšlím se, jestli je dorazit. ANO! Řekne mi velící důstojník v mých uších a já na nic nečekám. Prásk! Prásk! Prásk! oddělal jsem radši i tělocvikáře, který se držel na krvavé břicho. 

Ty vole! Kde je krev? Jakto že to nestříká? Na zdech ani na zemi nic extra, ani mozek nevyletěl... 

Rukou šmátrám po ovladači. Nahmatal bych nejradši reset a vrátil se do včerejšího masakru ve druhé světové. Nemám ho! Kde je kurva ten ovladač? Dívám se na ruce a v nich mám jen zbraň. Osahám si obličej, že strhnu virtuální brýle, ale... nemám je. 

Zastavím se. Z dálky slyším sirény, už jedou, utíkám na záchody, zahazuju prázdnýho glocka a přehodím si ze zad do náruče kulomet.

Dívám se na sebe do zrcadla. Vidím sám sebe. Na tváří mám debilní úsměv, pár stříkanců od krve. Pár stříkanců? Utřu je. Rozmázly se. 

Ty vole! To je jako realita! 

Z chodby slyším dupající děcka a nějaké příkazy. Pláč i vzlyky, ječení.

"Martine!" Tak tohle mě fakt už dostalo. Prej: Martine? To je suprová hra! Hned zejtra ji pučím Filipovi. Bude z toho vysranej!

"Vzdej se," fyzikářka se snaží. Rozkopnu dveře a vystřelím dávku směrem za hlasem. 

Kolem hlavy mi prosviští kulky. Dnešní gejm je dynamická a  začíná mě fakt bavit.

"JOoooo, už to začalo!!!" křičím a máchám zbraní, lítá z ní jedna kukla za druhou, kdybych dosáhl na ovladač přepnul bych na granát.

Svist, který se blíží, napovídá, že letí kulka. Na mě! Přikrčím se. Zaryje se do dlaždiček těsně u mého kolena. To bylo o fous!

"Idioti! Mě nikdy netrefíte!" pouštím další dávku.

PRÁSK!

"Auuuuu," něco mě strašlivě štípne do lýtka. "Ty vole! To je hustý!" nahmatám ránu, na prstech mám krev. Co to doprdele je? Jak to udělali? Proč mě to tak děsně bolí? Do hajzlu. Z rukou mi vypadne zbraň a já padám k zemi.

Někdo na mě skočí, rozkopnou mi nohy a drsně mi lámou ruce na záda.

"AUUU! Kurva! TO BOLÍ!" Chci se otočit, ale okamžitě dostanu ránu do obličeje.

"Co blbnete? Dyť je to sranda!" snažím se je ukecat. Stále očima hledám ten pitomej ovladač. Už tu hru nechci hrát. Tohle není fér. Takový nečekaný útok. Dám ji Filipovi, ať si ji vezme.

"Nevíme, proč najednou zaútočil... ani kde vzal zbraně..." slyším ještě, když mě táhnou po schodech na ulici.

***

K dnešnímu stresujícímu blogu dnes přidám něco mňamkózního. Tohle je.... aaach... ¦