Třetí příběh o Vševědovi, o Taře a rybáři... Co dál?

Obloha se zatáhla. V posledních bolestech pohlédla do okna, tušila, že se Vševěd blíží. Zahřmělo se a černotu venku prořízl blesk... Chtěla ho ještě naposledy vidět. Cítila, že se blíží její poslední chvilka.

***

První příběh o nevěrnici byl tady.

Druhý byl zas o nevěře z jeho strany.

***

Tara. Očima hledala oporu v manželově tváři. Ten schoval obličej do dlaní a tiše plakal. Tělo se mu třáslo, jakoby to byl on, kdo právě umíral. Nemohl vůbec nic dělat, nejbližší vesnice byla vzdálená dva dny na koni.

Tařiny bolesti se stupňovaly, ale porod zatím nikam nepostoupil. Zklamal jako muž, nedokázal jí pomoct. Oba čekali zázrak, který ale nepřicházel. Při každém jejím výkřiku si rval uši. Mačkal ji ruku, jako by chtěl všechnu její bolest vzít na sebe. Nešlo to.

Když naposledy vykřikla, rozletěly se dveře a v nich stál On. Rybář četl nenávist v protivníkových očích. Dostal strach, vyčítal si, že tohle celé je jen jeho vina. Kdyby tenkrát Taru nepotkal.... Dnes by neumřela. 

"Prosím," na nic jiného se nemohl. "Pomoz!"

Vševěd zakroutil hlavou.

"Je pozdě," nenáviděl prince-rybáře za to, že mu odloudil ženu. Ženu, kterou stále miloval, ženu která právě nepřežila porod prvního dítěte.

"Udělej zázrak, prosím." klekl si prosebník k jeho nohám. "Prosím tě, vyměň naše životy, prosím, zachraň je a mě nech zemřít." 

"TY," křikl na něj a odkopl klečícího nešťastníka. "HLUPÁKU!" nebral si servítky Vševěd. "Nejsem Bůh ani ďábel!" 

Rybář plakal, dal by vše za její život, za její život a život toho maličkého. Už mu vybrali i jméno.

Vševěd se odvrátil odporem. Ten, který mu ukradl manželku teď ležel na zemi a nevěděl co dál. Zhroutil se mu svět. Chtěl sám umřít.

"Zabij mne!" ta slova z něj vylétla, aniž by litoval.

Vševěd se rozpálil. Jako slunce v tom nejteplejším letním dni, ne jako slunce na rovníku, ne jako slunce, ke kterému se přiblížíte víc, než je zdrávo. Sálal svou uražeností, svou pomstou, svým egem... mohl by udělat cokoli, mohl by se pomstít, mohl by...

Princ-rybář cítil, jak mu hoří kůže, jak vře krev v jeho těle. Nikdy v životě nezažil větší bolest. Jakoby mu krev ubývala a srdce se trhalo na několik kusů. Umíral. Ach! Vysvobození. Za okamžik bude s milovanou Tarou a jejich synem...

V duši i v srdci cítil úlevu.

***

"Probuď se můj milý." otevřel oči a uviděl zázrak, o kterém si myslel, že se nemůže nikdy stát. Tara! Stála tam živá a s úsměvem na tváři, když se rozkoukal, zjistil, že má v náručí maličký, kňourající uzlíček. Jen sen?

"Chovej je obě jako svátost, jsou součástí tebe, už NIKDY nedostaneš druhou šanci," mluvil k němu holohlavý muž, který zestárl snad o tisíc let. Ani jeden zlatý vlas, jen ustarané prošedivělé vousy. Nebyl to sen!

Podal mu ruku..., poprvé za tu dobu se usmířili (nebo ne? kdoví...). Poslední pohled do očí a odchod. Jak rychle přišel, tak rychle se zase odporoučel. 

"DĚKUJU!" vyběhl za ním muž ven na pláž, křičel do nebe jako o život: "BUDU SE O NĚ STARAT, SLIBUJU!!!" Netušil, jestli ho slyší, přesto nepřestával a vyvolával ta slova znova a znova.

"Dal jí jméno Latest Stella (poslední hvězda)." pohladila tvář té maličké.

Nahlédl do zabalené látky.

"Myslím, že na to měl právo." dodala. Otec se rozbrečel štěstím.

***

Jak to dopadne s malou Stellou? A co Vševěd, nezůstane nakonec přece jen sám? 

***