Tohle přece nemůže být pravda! Co bude dál?

Zpočátku to bylo příjemné. Měla o něj zájem a jemu to dělalo dobře. Pak se ale věci začaly zamotávat.. Nechtěl si nechat zničit budoucnost kvůli krátkému flirtování. Byla neskutečně vlezlá, dostal strach

"Tak tohle už by ale stačilo!" Otočil se k ní a vykřikl. "Jitko, tohle zavání stalkerstvím, víš co to je?" 

Stála jako opařená. Kdyby tak věděl, kdyby mu to mohla vysvětlit. Jenže..., kdyby mu to řekla, vypadala by jako blázen... Blázen nebo stalker? Blázinec nebo vězení? Tak jako tak ona už neměla co ztratit. 

"Prosím tě," neměl zájem, "prosím tě, mohl bys... naposledy... se mnou jít na kafe?" Zaváhal.

"To už tu bylo!" rozhodil rukama. "Kolikrát? Třikrát? Čtyřikrát?"

"Naposledy, řeknu ti... Všechno ti řeknu. A potom zmizím..."

Nechtěl s ní mít nic společného, tahle ženská by byla schopna připravit ho o rozum. Rozvrátit mu manželství, rozbít všechno, co celý život budoval.

Litoval toho, že ji vůbec poznal.

Ale? Co když je to opravdu naposled? Hlavou mu běžela všechna pro a proti. Co když mu konečně dá? Slibovala mu a vždy ucukla? Lákalo ho to. 

Bude z toho průser... ale tolik do ní investoval... ale co jeho žena a děti?

Bude z toho průser... Jenže, ona není zas tak špatná. A když ho tak strašně chce?!

Zahnal představy o sexu a dal jí šanci. Šanci odejít s hrdostí.

***

(maličká zaplivaná kavárna schovaná v koutku města)

Smluvili si poslední schůzku na místě, kam jeho známí nechodili. Radši!

"Takže?" usrkl znuděně presso. Copak si připravila tentokrát? 

"Pamatuješ na ten vlak, jak tehdy vykolejil?" Začala divně. Vlakovým neštěstím?

Samozřejmě, že si to pamatoval. Tam přece potkal svou ženu. Kritická situace, která mu do cesty přivedla jeho lásku, milovanou, kterou neměl v úmyslu opustit.

"Ano," odpověděl odměřeně.

"Tam ... v tom vlaku, jsi mne zachránil." vzdychla. Teď začne boj.

"Co to zase kecáš?"

"Nepotkal si svou ženu, ale poznali jsme se my dva."

Nechápal. Přesně si pamatoval, jak odvážel Mínu do nemocnice. Mínu, NE Jitku!

"Tehdy, když ten vlak vykolejil podruhé... tehdy jsme se minuli. A tys potkal Mínu a ..." Slzy jí tekly po tvářích.

"Podruhé??? Jsi sjetá nebo co?" Mluvil s ní jak s poslední služkou. Ztrácel trpělivost, fakt byla pošahaná?!

"Já... víš..." rozpačitě si uhladila vlasy, "já jsem byla tvojí ženou."

Mlčel. Byla snad blázen? Ona? Jeho žena byla Mína a nikdy předtím nebyl ženatý.

"My byli manželé spoustu let, měli jsme dvě děti. Chlapce a dcerku, tři roky od sebe..."

"Jitko!" Kroutil hlavou. "Vzala sis nějakou drogu nebo co?"

"Vypadám jako blázen viď?!" 

"JO!" skoro křikl. "JSI ŠÍLENÁ!" Zákazníci se ohlédli a on se ztišil.

"Ne, ne, počkej. Vysvětlím ti to." dala tváře do dlaní.

"Já dostala šanci... chtěla jsem ještě jednou zkusit život s tebou od začátku, od doby, kdy jsme se milovali," protože nereagoval, pokračovala.

"Byli jsme manželé, celých 13 let! Jenže já si časem připadala jako odstrčená vedle tvé práce a tvých přátel, měla jsem pocit, že o mne už nestojíš. A pak se to stalo! Já jsem umřela..."

Civěl na ní. V myšlenkách už vyťukával číslo do blázince.

"Prosila jsem, abych se mohla vrátit... chtěla jsem tě potkat znovu, seděla jsem v tom vlaku na stejném místě, jako když jsme bourali poprvé a těšila se, že přisedneš, že se naše oči zase střetnou..., že mne zachráníš a zamilujeme se a..."

Plakala. Sakra byla tak přesvědčivá.

"Milovali jsme se. Zbožňoval si mne."

"Asi jsem se zbláznil." otočil se k servírce a objednal si panáka.

"Zbožňoval? Tebe? Nejsi vůbec můj typ. Přece víš, že naše komunikace je nijaká, nikdy jsme neměli stejný názor. NEZNÁM TĚ!" zašeptal. "Nemohl jsem tě kdy milovat. LŽEŠ!"

"NE," zavzlykala. "Miláčku, to mne si nesl v náručí do sanitky, když se stala ta nehoda."

Nevěřil.

"Jenže při druhé nehodě sis nepřisedl ke mně, někdo tě zdržel, a když se vlak rozjel, sedl sis na nejbližší místo. Myslela jsem si, že náš osud je neměnný, že se stejně potkáme, že... Všechno se stalo jinak. Tys nesl do sanitky Mínu... to můj osud se změnil. Já odjela do jiné nemocnice..."

Kopl tam panáka. Tomuhle přece nebude věřit.

"Hledala jsem tě dlouho, až jsem tě našla na facebooku a bláhově se těšila, že si na mě vzpomeneš a ... Ale tys mě odkopl, protože jsi šťastně ženat."

"Hele, já už nevím, čemu mám věřit. Moje žena..., my... ona a já... ne ty a já... chápeš? budeme spolu příští týden 13 let..." Zamyslel se.

"Ano, právě!!! Pochopila jsem, že u tebe nejsem ta první, vlastně ani poslední... Že jsem ti ukradená. Ale! Co když má tvoje žena můj osud? Co když se naše osudy prohodily?!"

TICHO!

Co když..............? Bože? Na co myslel? Tohle na něj bylo moc. Miloval svou ženu jako žádnou jinou na světě. Dal si další vodku. Na příští pátek připravoval oslavu, poslední dobou byla smutná, chtěl ji mile překvapit...

Mozek se mu škvařil. Mína nebo Jitka? Vlakové neštěstí? 13 let? Nevnímal, že Jitka odešla, že mu něco při odchodu šeptala do ucha a hladila jeho ramena.

Seděl tam ještě dlouho po té, co se venku setmělo. Bál se příštích dnů!

***