Tátové, díky že jste.

Ať už jste tu proto, abyste naše (vaše) dítka vozili na kroužky, uměli si poradit v každé situaci, být nám, nejdřív dětem a potom manželkám, oporou nebo jste jen upustil kapičku a ani nevíte, že jste tátou... 

Patří vám díky.

Jste (někteří) tátou na 1000%.

Jako dítě jsem nikdy mému tátovi neřekla, že ho mám ráda. Byl přísný, ale přesto jsem ho milovala. Vlastně až v dospělosti jsem ho pochopila a porozuměla mu.

Ale  až pozdě. Dnes bych mu řekla, že jsem ráda, že mě bral sebou do práce. Že mi důvěřoval a nechal mne dělat dospěláckou práci, že jsem ráda, že neodešel, když mohl a zůstal s námi.

Tátové. Jestli nemáte, kdo by vám to řekl... Tak vám to řeknu já.

Vaše děti vás milují!!!

I když v dětství plazí jazyk a dupou občas nožkou na protest, bulí a zkouší to na vaše nervy, i když v pubertě třeba křičí, že vás nenávidí, přesto vás milují. 

Vím to. Protože jsem stejná jako vaše děti. Taky jsem s tátou bojovala a prosazovala si svou... Pak jsme si sedli a byli jsme velcí přátelé. Přátelé bez tajností...

Milujeme vás... vaše děti!