"Jé, co to máš?" Jako zlodějka jsem rychle sahla do jeho náprsní díry v kožichu a vytáhla... brýle. "NE!" Skoro vykřikl a chtěl mi je vzít. Ty už ale seděly na mém nose.
***
"K čemu je máš?"
"Aby mě neoslňovaly ohně pod kotly." uhnul pohledem = lhal. (už ho znám)
Rozhlížela jsem se v nich, ale nic zvláštního jsem neviděla.
"Když mi je vrátíš, řeknu ti, co je to za brýle." Opravdu moc je chtěl zpět.
Nemám potřebu někoho provokovat a tak jsem mu je vrátila.
Schoval je do svého poklopce, věděl, že tam hledat nebudu.
"To jsou dušní brýle."
??? (mám nechápavý pohled docela často, když s ním mluvím... když on někdy mluví strašně složitě)
"Ukazují nám ještě za života lidí, kdo má jakou duši."
"Něco jako rentgen?"
"Tak nějak..."
Jsem zvědavá, někdy tvrdohlavá, manipulativní (prý), umanutá, občas drzá a když mi o něco jde, umím se zapřít a vydržet.
Moje zvědavost přerůstala v podivné nutkání, podívat se na mou duši. Jakpak asi vypadá?
"Luciusi?" zkoušela jsem to...
"NE! Nikdy!"
"Ani nevíš, co jsem chtěla." byla jsem trochu uražená. Zase mě odsoudil dřív, než jsem...
"Nikdo nesmí vidět svou duši."
***
"Jakou ji mám?" přitulila jsem se. Rty mu přitiskla na krk a očichávala jsem přitom jeho kůži. (ano, tohle by se dalo brát jako manipulace, ale když on taaak voní)
"Ty nevíš, jakou ji máš?" burácivě se zasmál. Objetí sílilo a jeho ruce putovaly k mému klínu.
A mé ruce?
Ty si vybraly cestu k tomu jeho. Brýle, to jediné mne zajímalo.
Vyskočila jsem a se svou kořistí uháněla k zrcadlu.
LUSK! A zrcadlo se rozsypalo. Úsměv, se kterým jsem se na něj otočila, mi ale zamrzl na rtech.
Pekelník se rozhořel. Ještě nikdy jsem ho tak neviděla. Zlobil se a já si uvědomila, že jsem šlápla vedle.
"Nechtěj vidět svou duši!!!" Nastavil dlaň a naznačil, že chce brýle vrátit.
"Jaká je?" Zůstaly na mém nose, ale měla jsem v plánu je vrátit.
"Je krásná. Červená láskou a růžová něhou, v koutcích ožlucená od strachu a zrady, jasně modrá jako nebe v bezmračném létě, to značí tvou touhu a klid, jsou tam ale i tvary obarvené tmavě šedou, to je tvůj smutek, spoustu bílé, to je tvoje naivita, jsou tam samozřejmě i šmouhy černé, ta představuje smrt." Opět uhnul očima = že by zase lhal?
"Je to tedy nějaká pára?" mám bujnou představivost, ale představit svou duši?
"Je to hustá mlha ve tvaru tvého těla, ta tvoje je moc roztomilá." Přistoupil až ke mě a objal mne. Cítila jsem drobný třes, jakoby... Přivřela jsem oči a užívala si tu jeho hebkost.
V odrazu dveří se zjevil podivný úkaz. Lucius drží v náručí něco jako duhovou příšeru. Pootočila jsem nás, abych lépe viděla.
Horní polovina těla té příšery levitovala a druhá se na silných obnažených žilách courala po zemi.
Srdce viselo ven z těla na dlouhém motouzu, povalovalo se jen tak na zemi a bylo velmi odřené. Bylo obrovské. Mělo podivný tvar, bylo sice ještě lehce červené a krvácelo, ale bylo pomačkané a rozpraskané, jako by ho drtili, nebo na něj někdo šlápl.
Tohle byla? Moje? Duše?
Rozplakala jsem se Luciusovi do náruče. Otočil se k odlesku skla. Pochopil a strhl mi ten hnus z očí. Zhroutila jsem se k zemi.
"Mrzí mě to." zašeptal mi do vlasů a políbil mne. Vím, že právě v tuto chvíli se moje duše rozzářila zlatou barvou, srdce se rozbušilo a zrudlo ještě víc.
"Já vím," šeptal při polibcích. Hladil mne a laskal jako malé dítě.
"Lu?" zvedla jsem k němu oči. "Necháš si mě?" pousmál se a kývl.
"Na vždycky?"
LUSK! A byli jsme pryč.
***
Asi vážně není dobrý být takhle zvědavá... Už nebudu, slibuju.
***
"Ty a já..." píseň.
Ta slova v téhle písni mi scelují srdíčko. Ty ženské vokály... A...! Miluju od druhého refrénu zpěvákův hlas v dálce. Nanana naná, nanana naná.... Poslouchám jí právě pro ten jeho hlas. V žaludku, NE! v celém břiše mě to svírá, srdce mi buší a ...
Je to magické!
Čtvrtky v létě, když slunce pálí... Co provádět? Třeba jít na výlet do lesa. Když půjdete se mnou, dočtete se, co se tam stalo...
