No, řekněte sami, nemají oni krásný život?

Cestování přes půlku světa, výchova dětí, které stejně odejdou, ubytování na chalupě... bez většího pohodlí. Ale oni tak žijí a nestěžují si. Milují tenhle svůj život.

"Tak konečně jsem se dočkal." přešlapoval sem tam. 

"Uff, byla to ale dřina, letos mi to šlo těžko, asi už stárnu." omlouvala se za zpoždění.

"Ale jdi ty, jsi v nejlepších letech." přitiskl se k ní a ucítil zrychlený tep. Určitě zase celý konec dala najednou, celých 500 km.

"Říkal jsem ti, ať se trošku šetříš, zlato." 

"To víš, že jo a najdu tady zase nepořádek. " odstrčila ho a dala do uklízení.

"Vždyť uklízím od té doby, co jsem dorazil." 

"Určitě ses tady flákal a jen si čuměl po sousedkách, jak tě znám." Po sousedkách?, přišlo mu to komické, nejbližší sousedi jsou kilometr daleko. Miloval ji, když žárlila.

Vypadala rozladěně, radši se odebral shánět pro něco do zobáku. Ona zatím vyklízela jejich letní sídlo.

"Nesnáším to tu, vždy se vrátíme a je to tu horší a horší. Páchne to tu plísní, zase celé léto budu čuchat ten smrad." natřásala se a kroutila zadečkem. Zdálky ji sledoval a když viděl ty její štíhlé nožky dostal na ni chuť."

"Miláčku?" šťouchl do ní.

"Ano?" zjihla.

"Co kdybychom?" dělala, jako že neví. "Nezačínej zase, ještě jsem se ani nezabydlela a ty už myslíš na sprosťárny." ale nechala se hýčkat.

"Jaké sprosťárny, na děti, přece." Rozněžnila se při představě maličkých roztomilých dětiček.

"Dvě? Tři?" zaklonila hlavu. I on zaklonil hlavu.

"Klidně čtyři, když budeš chtít." věděl, jak na ni.

"Dobře, tak mi přines ještě další stlaní, ať tu máme útulněji."

Na nic nečekal. Věděl přesně, kde najít fajnové ležení.

***

"Ukaž mi je." škemral.

Nechtěla ho pustit blíž.

"Ale opatrně." nadzvedla se a on spatřil jejich budoucnost. 

"Tři?" přimáčkl se na ní. "Jsi tak skvělá! "

"Bude to chtít ale spoustu jídla." Víc nemusela říkat. Udělal by pro ni cokoli. Práce šlechtí, za chvilku bude shánět jako o život, aby se děti měly dobře.

Jestlipak to budou kluci? Přemýšlel, když obhlížel potenciální večeři.

***

"Raz, dva, tři, výskok. " 

"Raz, dva, tři a výskok." Opakoval taťka. Byl pyšný na své šikovné děti. Za tak krátkou dobu a už chtěly vylétnout z hnízda. Ještě nebyl ten pravý okamžik a oba rodiče to moc dobře věděli. Ale tréning byl důležitý. 

"Natáhni nohy, až na špičky, pořádně se vypni." Děti byly snaživé. Rodiče se na ně koukali s něhou. Čas plynul a děti by se rády osamostatnily.

"Mami?" začal ten starší syn. "Chtěl bych poznat svět." 

"Já taky," přidala se dcerka.

Otcovsky se podíval na mladšího syna. "Ty taky?" Ten jen sklopil zrak a neodvažoval se odpovědět. 

"Milé děti, musím vám něco říct. Svět poznáte již brzy. Slunce už začíná ztrácet svou sílu a proto se vypravíme domů."

"DOMŮ?" ani jeden z nich nerozuměl.

"Ano, zlatíčka, tohle není náš domov, tohle je jen ‘chalupa’, kam se odebíráme na dovolenou." Chlácholila je maminka.

"A kde máme domov?"

"Tam dole u řeky?"

"Nebo u močálu v lese?"

"Hlupáčkové, klap." objala je mateřsky. "Náš domov je daleko, předaleko. Ale už se blíží čas, kdy se tam vydáme."

"Ale na to ještě musíte řádně trénovat." Zvedl hlas otec. "Není to cesta pro padavky!!" 

***

"Maminko, už nemůžeme," kňourali mladí. "Bolí nás celé tělo."

"Už tam budeme." ukázala hlavou na nekonečný vodní tok, ozářený horkým sluncem, horkem, jaké ještě nepoznali. "Vidíte?"

"Tady jsou všichni vaši bratři a vaše sestry, každý rok se tu setkáváme i s jejich rodinami." Otec stočil směr k té vodě.

Už z dálky slyšeli provolávání pozdravů, přátelé a rodinní příslušníci se rozestupovali, aby jim udělali místo.

Mladí zírali. "Tak tohle je konečně život!" Kolem bezpočet mladých, svobodných, kteří se jistě taky moc rádi seznámí.

***

"Ach, no není tu krásně?" Naklonil se ke své ženě. "Všechny naše děti pohromadě, spoustu jídla a přátelé, kteří tě nenechají v bryndě."

"Ano, ale když na té ‘chalupě’ se mi taky líbí," zastyděla se.

"Vždyť na ni vždycky nadáváš."

"Ale tam jsme sami a máme na sebe čas." Zčervenala. "A taky chuť."

"Ale mamko." Šťouchl ji do boku. "Na tebe už zase lezou choutky?"

***

"Maminko, my už s vámi na ‘chalupu’ nechceme."

Rodiče už tahle slova znali, bylo to stejné jako každý rok. Děti zapomenou na svůj starý pelíšek a rodiče, najdou si partnery a půjdou s nimi hledat svoje štěstí.

"Já budu bydlet ve Španělsku, Esmeralda říkala, že je tam krásně." Matka jen pokývala hlavou.

"A já pojedu s Honzou do Domažlic, určitě vás navštívím." Otec pochopil.

"A ty?" 

"Já jsem našel Sevgi, my se stěhujeme do Turecka."

***

"Tak já letím. Miláčku letos jistě stihnu uklidit dřív a připravit lepší podestýlku, než se vrátíš."

Cvakl po ní zobákem. Omotala svůj krk kolem jeho na znamení nehynoucí lásky.

"Letos nebudu chvátat. Poletím pomalu a budu si dávat delší přestávky. "

"Ale zase se nikde moc nezdržuj, víš, že v Telči na komíně mne vždycky berou choutky." zasmála se a něžně ho klovna.

Jejich ‘chalupa’ zase bude smrdět plísní, ale žila tam ráda, protože tam na komíně v Telči žila s tím nejlepším čápem pod sluncem.

***

Tahle šňůška není od nás... Máme dva páry, které se pravidelně vrací. Už se těším na jaro. :)