Nááádech a pomalý výýýdech (ne, to není covidstory, to je pokus o změnu mé osobnosti)

Zkusila jsem to a chci vám popsat moje poznatky, moje zkušenosti a také samozřejmě nespokojenosti a můj názor na celou věc.

Nepůjde o politiku ani o nic erotického, i když... Když mě u toho viděl můj muž, chodil kolem jako mlsný kocour a ptal se, co že to dělám za sexy pohyby.

Dnes popíšu, jak mi to šlo s jógou! (božemůj, už to slovo! to se musí psát s dlouhým o???!!!)

Jo, já energická a splašená jsem se rozhodla, trošku pro dobro mé mladší dcery, která i v deseti letech má problém stát na jedné noze a její vývin mě absolutně neuspokojuje, začít s jógou. A tak jsem se rozhodla, že s ní budu během homeučení i cvičit.

Už jsem to zkoušela kdysi, chtěla jsem být ohebnější a natahovací a uvolněnější a pohyblivá jako mladá holka. Jogína poznáte podle držení těla, podle způsobu chůze, on spíš pluje nad zemí, podle vychrtlosti, podle jeho pomalém mluvení a neustálém pozorování sama sebe, jestli správně dýchá. Je to takový nadpozemský člověk, spíš mlžný opar, étérická bytost, která umí zdlouhavě hovořit o smyslu života. A já chci být taky taková. Chci být křehká a éterická bytost, která moc nemluví, spíš jen mlčí nebo mluví potichu a pomalu.

ZKRÁTKA, CHCI ZPOMALIT!

Najela jsem na strýčka Gúgla a ptala se ho, jak to s tou jógou vlastně je.

Hmmm.

Fitness jóga, nahá jóga, jóga podle znamení zvěrokruhu, jak začít s jógou a už nepřestat.... SAKRA!!!

Nakonec jsem vybrala po pomalém a velmi pečlivém selektování jógu pro začátečníky.

Usadila jsem se před obrazovku pc na předložku (kdysi z kalanetiky, aaaa už je to tady, teď se hodí, ještě že jsem ji nevyhodila) a poslouchala pomalé a uklidňující návody, jak dělat cviky správě.

Báhmaparáta (nebo jak se o jmenuje) - něco jako postoj ve stoji spatném a vystrčením prsou vpřed a ramen vzad. "Postupně roztáhněte prsty u nohou. Od malíčku k palci." navigovala nás naše guru. (co? jak pomalu? jak od malíčku k palci?) Roztáhla jsem, co šlo, chytla mě křeč do ukazováčku (to je chybějící magnezium). Hned na začátku začala dcerka hekat, že ji bolí zádíčka a neustále jsem ji musela naštelovávat, aby měla přesný postoj. O dýchání nebyla ani řeč a tak jsem ji poslala ke všem... ne ne k televizi. Sama jsem se začala vyrovnávat a natahovat za temenem a potom zase za rameny.

"Tlačte svá chodidla do podložek čtyřmi body." (čtyřmi?) "Tlačte na dvě místa na patě."  Nějak jsem se postavila a držela vzpřímené tělo.  Postoj byl dlouhý a stále stejný, ale já vydržela.

"Nezapomeňte správně dýchat," říkala instruktorka. Samozřejmě nááádech a výýýdech... jsem si myslela, ale bylo to spíš náááááááádech a výýýýýýýýdech. Uff. Teda, když už jsem byla v nádechu, řekla, ať zkusíme zaplnit plíce celé, až dolů do těch spodních sklípků. Jenže než to dořekla, už jsem měla obsah plic kyslíkově naplněn a nadechnout se víc se prostě nedalo. Zadržovala jsem dech. Stála jsem propnutá, zadržovala dech, ona stále mluvila o hlubším a hlubším nádechu a já rudla. Dech už chtěl ven a ona stále: "Hloubš, hloubš." jakoby snad mluvila o něčem zcela jiném. Nakonec jsem vydechla a bylo to. Nic se mi nestalo, záda jsem si nezlomila, jen jsem byla zase napřed a bála se zhluboka nadechnout, protože ony všechny holky stále ještě vydechovaly. Začala jsem se dusit.

Změna cviku.

Námammarátra (asi) to je zase sed s rovnými zády, nohy napnuté, prsty zvednuté k slunci (venku absolutně zataženo), rameny dozadu a prsa ven (jo to umím to dělám často) a pomalu náááááááádech a výýýýýýýýdech. Já samozřejmě nááádech a výýýdech a zase jsem byla napřed. Co s tím? Snažila jsem se roztáhnout ty smrsklý sklípky někde v útrobách plic, ale moje podvědomí nenašlo zhola nic. Já zřejmě žádné sklípky nemám. Musím asi víc popíjet bílé víno.

Pak nastal cvik uhnuzadekmarátra (určitě se to tak jmenuje) cvik, kde děláte ze svého těla střížku, vystrčíte zadek ke slunci (stále bylo zataženo, pak už se i stmívalo) a ruce dáte na zem a pozor i celá chodidla. Jo, tak tady jsem narazila, ruce na zem dám i bez pokrčení nohou, dokonce udělám i svíčku a most, ale dát ruce i chodidla na zem? Hele, to fakt nejde. Povzbuzování mé netové učitelky: "Pokud nemůžete pokrčte mírně kolena..." (to určitě, nejsem žádnej srab, au to bolí) mi nepomohlo. A její: "Nezapomeňte dýchat..." to mě dorazilo. (kdy ona hergot dýchá, když u toho cvičí a ještě mluví. No, holt jogínka, nemůžu se divit. Možná dýchá i póry kůží) 

Nakonec se vše tak nějak natáhlo a já byla v předepsané pozici. (chvilku) 

Při mém největším házení nadávek a funění prošel kolem manžel a slovy naznačil, jestli toho nechci radši nechat a soustředit se na mnohem rychlejší a mnohem víc energii vydávající cvičení. 

"HA, ha, ha," zafuněla jsem a opět se snažila dýchat podle předpisů.

"To dýchání je sexy." řekl a přiblížil se. "Jen kdybys na sobě neměla tohle oblečení. Proč necvičíš nahá? Sedl bych si do kouta a potichu bych se díval." "

"Vypadni, uuuuuufff, dýýýýýýýýcháááám a jedu jógu. To není hop hop, to je něco, čemu nemůžeš rozumět".

"A ten postoj, hmmmm." Hodila jsem po něm polštář.

Když odešel a já opět popadla dech a i svou trpělivost, nastal čtvrtý cvik. U ani nevím, jak se jmenoval, ale ležely jsme na zádech, hlava nám šla za temenem, nebo co, lopatky se zarývaly do země, nohy byly napnuté... Bylo to těžší než si můžou muži myslet.

"Opět pravidelně pomalu dýchejte, soustřeďte se na každý váš výdech i nádech, vnímáte tu energii, která kolem vás krouží?"

"NE." protestovala jsem. 

"Meditujte. Nemyslete vůbec na nic." (hmm, pálí mě lýtka jak prase. Píchá mě v zádech, jestli pak je to dobře, možná se celá vytahuju a budu mít konečně stošedesát centimetrů i bez podpatků)

"Nááááááááech." (něco mě svědí. Smím se podrbat?)

"Výýýýýýýýdech," funěly všechny moje kolegyně přesně podle pokynů. Já se spíš dusila, nemyslela jsem absolutně na nic. (co udělám k večeři?  asi vejce natvrdo, pomazánka byla včera)  

"Neotvirejte oči, dlaně otočte je slunci..." (už je skoro tma) Otevřela jsem oči. (no to snad... taková velká pavučina? Kde se tam vzala, dyť jsem smetákovala minulý týden.) 

"Cítíte se tak lehké." (no jestli po tomhle zhubnu... pochybuju)

"Jste jako vodní pára, která se vznáší nad horami, nááááááááádech a výýýýýýýýýdech." (tohle nedám, tohle nemůžu, asi chcípnu)

***

"How much is the fish....." řve mi do uší SCOOTER. "Maria!" a "Fire!" Mám sluchátka a jedu svých padesátdevět minut zběsilýho špalání na orbitreku. Ty jo, tak tomu říkám meditace! Jsem ve svým živlu, tohle je pohyb, tady spaluju a hubnu, tady medituju, tohle jsem já. Nebudu křehulka, ale za to budu vyběhaná, vycucaná a úplně grogy.

"Yeeeeaaah." 

***

Achjo, nikdy ze mě nebude jogínka. Nikdy nebudu vegetarián ani vitarián ani ten třetí název, co mi přijde skoro jako sprosté slovo. Budu dál jít maso a knedlíky a čokoládu a sušenky, pít kakao a kafe a sem tam i trochu vína (potřebuju rozšířit ty sklípky, přece), budu dál lítat po Telči a nahánět kilometry, funět do Javořice nebo do kopců u Jakuba (kam samozřejmě teď nejezdíme, protože je to v jiném okrese...), občas budu přisprostlá a občas udělám nějaký ten trapas...

Nezměním se, i když lidé se prý mění, já mám pocit, že jsem asi uskladněná a konzervovaná do stavu, který změnit nejde.

Ale okolí i přátelé si už zvykli, a museli by si zvykat na moje nové já... NE! To ne. Zůstanu svůj, jak zpíval Goťák.

Nevadí?

Bohunka  0