Mami koukej, motýl

Jak to dopadá, když vás opustí muž v těžké chvíli. Když jste na všechno sama. Když máte pocit, že nevíte kudy kam.

Už nevím kudy kam. Můj život je tak beznadějný. Manžel odešel k milence a Eliška doma pláče a ptá se, kdy se tatínek vrátí. Trhá mi to srdce. Eliška chuděrka vůbec nechápe, co se v tomhle světě děje. Její porucha vnímání i obyčejných věcí, mě někdy děsí.

Je tak něžná a křehká a tolik se o ni bojím. Už teď si dělám starosti, co s ní bude až vyroste? Začlení se do klasického světa? Co když se mi něco stane? Kdo se o ni postará? Manžel? Nedokázal unést, že se narodila jiná a utekl do náruče cizí ženy. Přestože ho Eliška tak miluje.

NĚKDY DÁVÁME ZBYTEČNĚ SVÉ CITY LIDEM, KTEŘÍ SI TO NEZASLOUŽÍ!

Pohled na hodiny. Půl dvanáctý! Musím jít spát. Zítra jedeme na další vyšetření, které pravděpodobně opět nevyjde. Pouze Elišku vyděsí a její noční můry mne budou budit dalších čtrnáct dní. Sprcha snad smyje všechnu moji dnešní tíseň. Horká voda dopadající na mé tělo je tak blahodárná.

Když rozestlýlám svoji postel, ještě přikryji Elišku, pohladím ji a políbím. Ze spaní se usměje a natáhne ruku ke mě. Vypadá jako anděl. Drobný obličej, veselé oči a malinký nosík, zrzavé vlásky dávají celku jemnost a křehkost. Opatrně její ručku vezmu a schovám pod deku. Zhasínám.

Ulehám si vedle ní a mé oči okamžitě zaplaví slzy. Co s ní bude? Nekontrolovatelně brečím. Otočím hlavu do polštáře, abych maličkou neprobudila. Potřebuji, aby se hezky vyspinkala. V hlavě mi létají myšlenky na zítřek, vzpomínky na manžela, vztek a hněv ve mě hoří! Parchant! Slaboch! Nedokázal Elišku milovat. Přitom ona ho tak zbožňuje.

Otírám slzy do rukávů. Snažím se vybavit si něco hezkého. Vzpomínám si dnešní sluneční den. Polehávání na terase. Eliška si hraje s brouky, trhá trávu a vaří mi polévku. Slunce pálí a já zavírám oči. Nejde mi to. Přála bych si hluboký spánek, který ale nepřichází. Minuta za minutou běží a já stále přemýšlím a smutním. Čas tak pomalu běží, když v noci koukáte do stropu a nemůžete usnout. Eliška se ze spaní nahlas zasměje. Pootevřu oči a snažím se v té tmě rozeznat její obličej.

Pouliční lampa už bohužel týden neslouží. V pokoji je úplná tma. Přesto se mi zdá, že jsem uviděla nějaký pohyb. Zavírám oči. Možná, že už sním. Jako bych uslyšela zvláštní zvuk, tak tichý, jemný, tajemný. Jako by... Třepetání křídel motýla? Hlava začne šrotovat? Teď v noci?

Upřeně poslouchám, natahuji uši. Ano teď zcela zřetelně slyším to tiché mávání křídel. Najednou mne polije krásný, uklidňující pocit. Slzy přestávají přetékat. Nad obličejem úplně blízko vnímám lehounký vánek. Cítím, jak dosedl na oční víčko. Takový sametový dotek, který okamžitě pohladí tvář i duši. Mám chuť otevřít oči, ale bojím se, abych ho nevyplašila.

Když se snesl, spadly ze mne veškeré starosti. Moje tělo zalil pocit volnosti a klidu.Ústa se usmála a srdce zaplesalo. Pomalinku vsunu ruku pod peřinu Elišky a sevřu v dlani její prstíky.

Mozek se zklidnil a tělo pomalu upadá do pohody. Oči usínají a já vím, že až se zítra ráno probudím, noční motýl, kterého mi Eliška poslala ze svých snů, už tu nebude. Tím že odejde, si s sebou ale odnese i veškeré moje trápení, strach i obavy.

Můj ochránce - malý noční motýl.