Mám svého Robertka 3. Jak je to těžké, když člověk začíná znovu žít. Úplně od píky.

Podruhé ses narodil. Tvůj druhý porod byl mnohem těžší než první, protože už jsi měl rozum a věděl si, co tě čeká. Snažila jsem se, ale vím, že jsem celou situaci absolutně nezvládla. Opět si to byl ty, kdo mi ukázal cestu.

Co bylo pak? https://blogadmin.idnes.cz/admin/c/621079/preview-page.html 

Nebylo to lehké! :(

***

"Ahoj." Nesměle otevřu dveře.

"VYPADNI!!!"

***

Nevzdám se! Další den.

"Ahojky."

"Nechci nikoho vidět."

***

Čas letí a já to zkouším znovu a znovu. Máme spoustu času. Nechci tě opustit. Nastal čas, abych ti vše splatila.

"Nic nepotřebuju."

Nedbám. Přináším ti plyšáka, aby se ti nestýskalo, když tu večer sám usínáš. Hodíš ho po mě. Odcházím v naději, že zítra to bude lepší.

***

"Přeji krásný den." Vstupuji. Ty ležíš na zádech, hlavu otočenou k oknu. Jasně mi dáváš najevo, že mě nechceš ani vidět.

"Přinesla jsem ti pití." Tvojí oblíbenou magnézku.

"Hm."

Hm? Řekl si hm? To je skvělé! Mám neskutečnou radost. Plyšák ti leží u hlavy a jeho vytřeštěné oči působí komicky.

"Erko?" Přisedám na tvou postel. Rukou ti pohladím tvář. Je mokrá. Vím to, je mokrá už několik dní. Otřu tě hřbetem. Dělám, jakože nic.

Tvoje oči jsou tak smutné, bez života. Stále hledí ven z okna. Stále doufají, že on přijde. Ale asi nepřijde. Mám tušení, že David se už dávno odstěhoval a že nemá vůbec v plánu se na tebe přijít podívat. Je mi to líto.

Vezmu tě za ruku, ale vysmekneš se mi. Nechám tě, nechci to na tebe hroutit. Lehnu si vedle tebe na postel. Obejmu tě a poslouchám tvé srdce. Tak krásně pravidelně buší.

Sám si "vlezeš" svou dlaní do mé. Pevně tě stisknu.

***

Dnes máš skvělou náladu. Hýříš vtipem, děláš si legraci sám ze sebe. Několikrát jsme se zasmáli. Snad je to už trochu za námi.

Hrajeme karty o bonbony a jako vždy mne necháváš vyhrát. Jsi pěkný podvodník. :)

Večer si zase lehnu k tobě. Naše těla se milují, přestože k sobě vůbec nepatří. Sestřičky už si začaly šeptat, že jsme milenci.

Ano, jsme milenci. Nejzvláštnější milenci na světě. JÁ a TY. Já a gay. Kdo by to kdy řekl, že jednou budeme takový pár. :)

Usínáme v objetí. Nejkrásnější večer po dlouhé době. Začínáš být silný.

***

"JSEM MRZÁK. COPAK TO NEVIDÍŠ?"

Křičíš na mě. Rukou srážíš vše, co leží na nočním stolku. Všechny tvoje oblíbené knihy o koních, všechny vyluštěné křížovky, skleničku na pití i porcelánové prasátko pro štěstí, které jsem ti koupila před měsícem na trhu.

"CHTĚL BYCH CHCÍPNOUT!"

"Robe, prosím." Slzy se mi zase derou do očí.

"Nejsem nic. Jen troska.."

Rukama si zakrývám rty. Pláču. Vůbec nevím, co na to mám říct. Jsem bezradná, tak moc bych tě chtěla podpořit. Nemůžu. Jsem rozklepanější víc než ty. Nejsem ti žádnou oporou.

Utíkám pryč (už zase?), jako malý dítě. V autě sedím ještě další hodinu, než odjedu domů.

Nemohu ti pomoct. Psycholog mi sice říkal, co a jak, ale já na to asi nemám.

***

Bojím se vstoupit. Včera jsem to nezvládla. Když si na to vzpomenu, stydím se. Vím, že mě potřebuješ a nikoho jiného vlastně nemáš. Dnes budu silnější.

Otevírám dveře... "Sedíš" a čteš si knihu.

"Miláčku." Usměješ se na mě. Rozpažíš a já se k tobě schoulím. Kniha padá na zem a my jsme opět partneři.

"Erko, můj!" Políbím tě na tvář. Koulí se mi slzy jako hrachy. To ty uklidňuješ mě. Mělo by to ale být naopak.

***

Ležíme spolu a ty mi čteš mého oblíbeného spisovatele. Je nám krásně. 

".... Probudil se a opět uvidět ostře zvednutou přikrývku v oblasti klína..." Přestaneš číst. Je mi jasné, na co myslíš. Nekonečně dlouhé ticho...

"Robí?" Sklapneš knihu a otočíš se jinam. Co mám dělat? Jak tě mám chlácholit? Nemám slov.

"Je konec."

"Ne, není. Teď to možná tak vypadá, ale jednou..."

"CO JEDNOU??? Copak to nechápeš? Už si NIKDY nezašukám!" Vztekle hodíš knihu do kouta.

"Proč ne?" Zkouším tě vzít za ruku, ale vytrhneš ji.

"Budu rád, když se mi ještě postaví! Do konce života si ho budu moct tak akorát honit. Když pánbůh dá!" 

Nemám argumenty. Ležím mlčky a přemýšlím o tvých slovech.

"BĚŽ PRYČ!" řekneš náhle.

"Ale..."

"JDI!"

***

První den, když smíš z postele ven. Vůbec nevím, jak se ovládá takové křeslo. Snažil ses sám, ale nemáš dost síly. Nechal ses dobrovolně přenést. Hodila jsem přes tebe deku, už tam není moc teplo.

Slunce ale svítí a ty mu nastavuješ obličej.

"Kolik jsem toho promeškal?" Zeptáš se mě.

"Vůbec nic. Všechno tam na tebe ještě čeká." Pohladím tě. Miluju tě. Jsi ten nejlepší přítel. A navždy budeš, i kdybys mne zítra zase odkopl a vyhodil, stejně se pozítří vrátím. Jsem trpělivá a ty to víš. Je zbytečné mne odstrkovat, nenechám se.

Musíme se smát mojí nešikovnosti. Zápasím s tím pitomým invalidním vozíkem.

***

"Strašně mě to bolí." Pláčeš mi v náruči. Tvoje tělo se třese bolestí i prohrou.

"Nemůžeme ti dát žádné léky." Mačkám tě, jak můžu. Hladím ti záda a jsem opět bezmocná. Doktorka říkala, že jsou to běžné "Fantomovy bolesti". Nedá se s tím nic dělat.

"Kde je mám?" Najednou mne odstrčíš.

"SAKRA, KDE MÁM SVÉ NOHY!" Mlátíš pěstma do míst, kde by normálně ležely.

Nemůžu to vydržet a spouštím zase slzy.

Přitáhnu si tě k sobě. Už tě nenechám se takhle trápit. Pomalu tvůj pláč upadá a tobě se zavírají oči. Ležíš mi v klíně. Stále brečím, je mi tě tak líto. Proč se to stalo právě tobě?

***

Bylo to sakra těžké, ale my to dali. Ukočírovali jsme to

***************

Ach, ten život... :(