Když v lednu pláče skála

Páteční návštěva u Přibyslavi.                                                                          Smutná skála, kolem které jsme jeli mne donutila zastavit. Smutný, ale překrásný pohled.                                                                                             Když příroda pláče.

Výlet. Pro mě to znamená kafe, gumídky, pití a hurá.

Pro Zdeničku tablet do auta a hurá. 

Cesta utíkala skvěle, nezabloudili jsme, Zdenička nám pustila "Královské regééé" a my zpívali a smáli se.

Pak jsem ale uviděla...

***

Stála tam osamocena. Kolem proudily kolony aut. 

Nikdo si ji nevšímal. Jen stopy srnek ve sněhu naznačovaly, že ji sem chodí konejšit.

Zahlédla jsem ji, když jsem jeli tam. Do Přibyslavi. V Ronově jsme "potkali" sochu draka (umělce Michala Olšiaka), ta tam ale bude stát i zítra i v létě i příští rok. (foto přidám při další cestě, dnes musíte googlit)

Ale plačící skála je tu vidět jistě jen někdy. Musela jsem se jít podívat blíž, proč je tak smutná. Závěje sněhu mi bránily, ale já se nedala odradit a prošlapala jsem si cestu až k ní.

Kdo ji ublížil?

Nesvěřila se, jen mlčky plakala, až srdce usedalo.

(všechny fotky foceny B. J.)