Když mě bolí srdce a stýská se mi, jedu tam, kde byl můj domov...

Sbalila jsem saky paky, Zdeničku, koníka od Saši, aby se nám zase nestýskalo po Telči a hurá na velevýlet na západ.

(všechny fotky jsem pořídila osobně)

***

Vybavené kávou, gumídky, sušenkami, navigací, se kterou ale neumím pracovat (nakonec jsem musela cestou koupit automapu), tablet na dálku, aby to Zdenička zvládla...

Naše první zastávka byla v Plzni. Kupodivu, jsem našla "náplavku" napoprvé. Dokonce i jediné místo pro mého čtyřkolého mazlíka.

Kdo tam na nás čekal? Pssst, to je tajné...

(Beránová teta, která nás zásobila bublifuky...)

V Plzni je krásně, zelený park a řeka, která si pamatuje, jak jsem kdysi tady ruku v ruce randila. Domy v Plzni jsou velmi koukatelné, ale přiznám se, že jsem měla jiné starosti, než fotit. :) Tak alespoň trošku na ochutnání. 

Po návštěvě a kávičce jsme pokračovaly směr "můj rodný dům". Nebudu komentovat, jen se dívejte a představte si, že tam stojím a v očích mám slzy a jsem šťastná! Srdce jsem ukojila, vzpomínky se oživily, ten dům, moje dětství, mlha nad řekou...  

Bubliny lítaly celý den a ještě i ten následující a dodnes vlastně Zdenýška ještě fouká. Děkujeme "beránková" teto, děkujeme za všechno *. 

Tahle zeď pamatuje těžké časy, kdy ... uff ... 

Posezení na zahradě, když už je člověk unavený a musí si odpočinout (a zapálit si:))) 

Kdopak asi vykopal tenhle pařez??? Já vím kdo...

Držel je v ruce, když ještě mohl, teď jsou opuštěné a pomalu zarůstají kopřivami. 

Ranní mlha, vlaštovky a volání hrdličky. Chlad od Radbuzy příjemně lezl do oken a já stála zahalená dekou a vzpomínala. 

Zavítala jsem při svém vytržení ze stereotypu i do jiných míst,. Příští "stýskání" bude o Kladrubech, městě, kde bydlí kus mého srdce... 

Děkuju, že jste nakoukli a snad pochopili mé občas bolavé srdce.

***

Zatím jen tahle píseň... *