Životní poslání poznáme, když pochopíme "vesmír v nás"

Proč jsme se narodili?Proč se stalo, že jedna z mnoha spermií se dostala až k vajíčku? A jak to, že tato spermie pronikla povrchem do vajíčka a došlo k oplodnění? Šlo jenom o "hříčku hmoty" nebo se dělo ještě něco dalšího? Proč jsme se narodili právě sem k těmto rodičům do této společnosti? Proč se někdo narodí do válečné vřavy a jiný do klidné oblasti? Proč má někdo rodiče, kteří o ně nestojí, dají ho třeba do dětského domova nebo se dítěte zbaví ještě dřív, zabijí ho potratem a druhý přijde do láskyplného prostředí, kde se má jako v bavlnce? Nežli nás napadne: to je ale nespravedlivé, zkusme si uvědomit možnost, že "v nás je vesmír"...

Co když je to tak, že nejsme jenom hmotná těla, ale "vesmír v nás i mimo nás" je to, co způsobuje kdy a kam jsme se narodili? Že by tady bylo prostředí, které detekuje každou naši myšlenku, každé naše slovo a každý náš čin? A ještě k tomu nám dává zpětnou vazbu v podobě pocitů, ale třeba i bolestí těla... a nenadržuje ani neubližuje, nýbrž každému měří stejným metrem? To by potom ten, kdo se narodí do ne moc vlídných podmínek nebo onemocní neměl naříkat, ale měl se ptát: Co se sebou udělat, abych si zasloužil ("vysloužil") něco lepšího...
A jak to souvisí s životním posláním? Úzce. Nežli začneme nadávat a naříkat, co se to - třeba během dnešního dne - u nás doma či na pracovišti, ve společnosti, na Zemi děje, když nás napadnu myšlenky vzteku či bezmocnosti, neradosti, zmaru, bolesti, trápení... nedovolme si v těchto "o vesmír drhnoucích" postojích pokračovat. 
Chceme-li tu být co platní (jak říkal pan Werich: když už tu jsme, tak aby to k něčemu bylo dobré), nenechme si samozřejmě od druhých ubližovat, ale "řešme" hlavě sebe. Na své myšlenky, slova a činy se zaměřme, zpytujme svědomí a sebe se ptejme, zda na své dosažené úrovni děláme, to co je třeba, zda-li jsme se dobře poučili z toho co se děje a naše kroky jsou řádné: přijímejme (odpouštějme), řádně se rozhodujme a smysluplně konejme - a to pořád dokola... zušlechťujme sebe z podoby nevycválaného hříběte do ušlechtilého hřebce. Tam někde - v procesu dospívání - je i bod, kdy k nám silněji začne promlouvat "vesmír" (vnitřní hlas) a začne nám po kapkách přibližovat naše životní poslání.
Více na akcích www.povidanisjanem.cz
viz Bohumila Truhlářová, www.cestastesti.cz