Vesmírné zákony v praxi - 2.část

ŽIVOT JE GENIÁLNÍ A MYŠLENÍ BOLÍ   Po mnoha pokusech vyhnout se řádnosti žití bylo lidstvo vráceno na úplný počátek. Dál se nehneme, když se nevrátíme ke kořenům dobra či zla, když se nezamyslíme nad svými skutky z hloubky daleko větší, nežli jaká je běžná teď. Jsme skutečně jako Adamové v ráji, spíš už stojíme za branami ráje: oběma nohama v pekle. Jen poslední prst máme zachycený v brance nebeské, a jestli se nevzpamatujeme, brána se za námi zavře.

Krize všeho druhu jsou pro nás důrazným varováním, že postaru se dál nehneme. Teď se však nabízí otázka, jestli vůbec něco lepšího nežli co vidíme teď, skutečně chceme. A to je slovo do pranice. Protože vidět krizi, kritizovat ji, hněvat se na hloupé a zlé lidi kolem sebe, to je pokus o nápravu možný, ale neplatný. Nikdo druhý za nás život nevyřeší, v tom je naše situace geniální. Horší na ní je však to, že práce s krizí čeká na každého z nás nás osobně. Krize začala uvnitř nás, jde o krizi osobnosti, kdy si musíme uvědomit svůj díl zodpovědnosti za to, co se děje. Kdybychom totiž jenom naříkali a nadávali, brána nebeská by se za námi zaklapla a zbylo by nám jen to peklo. Bohužel nám celou situaci ztěžuje fakt, že myšlení skutečně bolí. Vpouštění nových poznatků do sebe se bráníme zuby nehty. Jde o práci na sobě, o poznávání svých pomýlení, o přijetí svého dílu zodpovědnosti a není to skutečně snadné a navíc to vůbec není všechno. Překonat své zažité myšlenkové vzorce, které se točí kolem jediné věci a to: jak udělat sebe šťastné, to je úplný začátek. Když se nám toto povede, nic reálného to nevyřeší. Ale jedna výrazná změna přece jenom nastane: odvrátíme svůj pohled od pekla a pohlédneme do ráje. Adam v nás si uvědomí, co v životě chce, nebo pro začátek alespoň uvidí to, co skutečně nechce: skončit bledě. A svůj zrak otočí k ráji, k nebeské bráně, v níž má zakleslý prst, aby branka nezaklapla.

SMYSL ŽIVOTA

Když připustíme, že na světě nejde jen o hmotné statky, které hrabeme pod sebe ve snaze udělat sebe šťastné a připustíme, že tu na světě musí jít o něco víc, je to dobrý začátek. Pak nesmíme povolit a musíme život hmotný a své myšlenky dávat do rovnováhy. Samozřejmě, že nejde o to opustit svůj byt, charitě věnovat své auto a jít bydlet pod most. K tomu skutečně nikoho nenabádám. Hmotných věcí si važme, děkujme za to, že je můžeme užívat. Ve světě však vládne nerovnováha myšlení, činů a hmoty. Jednoznačně jsme se převážili do postojů andělů vyhnaných z ráje: nevěříme už vůbec ničemu dobrému, děsí nás, co se ve světě děje a celou situaci zachraňujeme tím, že si „užíváme ve hmotě“. Opět opakuji: materiální vymoženosti nejsou špatné, hluboce si jich važme, ale nemějme je za svůj vrchol…

Nad hmotnými statky, je totiž ještě něco víc. A tím nadstandardem je: spolupodílení na věcech dobra, pochopení svého dílu zodpovědnosti na Zemi právě teď, v tomto životě, práce na šíření dobra podle svých možností. A to už je jiné kafe, to je život anděla usazeného v ráji, který možná neví všechno, leč netrápí se svou nedostatečností, dělá dobré věci nejenom pro sebe, ale i pro druhé lidi. A čím víc si dává do rovnováhy svůj život s tím, co se děje kolem, dochází mu, v čem je smysl života. Začíná být na Zemi co platný: nepřeceňuje se, aby se tlačil dopředu a hlásal, že jen on všechno ví. Ani se nepodceňuje, nežije ve stínu současných VIP, kam jsme pasovali hvězdy šoubiznisu, sportovce či bohaté miliardáře. S rozhodnutím, že tu na Zemi budeme co platný, se navracíme do ráje a děje se s námi absolutní změna: vedle hmoty si začínáme uvědomovat hodnoty nesrovnatelně vyšší a těmi jsou lidské myšlenky. Hvězda hodná obdivu, skutečný VIP člověk pak pro nás není člověk oplývající penězi, ale bohatý „duchem“. A proč tak všichni nežijeme, proč nerozpoznáváme skutečné hodnoty a neplníme si život podstatnými záležitostmi, nesnažíme se za svůj život vystoupat do žebříku svého vývoje alespoň o pár příček výš? Proč se tolik točíme kolem hmotných statků? Protože vydělat hromadu peněz je snazší nežli si sáhnout do svědomí a odložit některou ze svých nedobrých vlastností a stát se lepším člověkem. Prostě začínáme od jednodušších věcí, tak to zkrátka je. Teď však možná nastal okamžik tak vypjatý, kdy už naše jednostrannost (hmotné zabezpečení sebe) i pohodlnost (nebaví mě zamýšlet se nad životem hlouběji) dosáhlo vrcholu a není kam jít. Jsme Adamem odvráceným od ráje visícím v nebeských vrátkách za poslední prst, naklánějícím se nad pekelnou propast plnou žhavých uhlíků.