Vesmírné zákony v praxi - 1.část

  Žijeme dar života, abychom si uvědomili, že naše hmotná těla v sobě nesou jas nebes. Nemáme žít stylem „po nás potopa“. Máme se učit vidět dál - roztáhnout vnímání na věci minulé i budoucí, pomáhat vývoji lidstva.

 Jsme tvůrci své životní reality. Můžeme za všechno, co nás potkává -  i za to, co se nám nelíbí… Často však hledáme viníka mimo sebe. Říkáme: „Ten člověk je hrozný, jak se může takhle špatně chovat?“ A nedochází nám, že ten námi odsouzený člověk jen reaguje na naše myšlenky. Celý svět se točí podle lidských myšlenek. Ale protože jsou malé a očima je nevidíme, tak si to vůbec neumíme představit. Neznáme příčiny současných dějů, nevíme, jaké myšlenkové vazby jim předcházely. Ale to nevadí, zprvu jsme takto ztraceni všichni. Doba však je nyní natolik příznivá, že můžeme postoupit se svým chápáním dál. Před časem se ke mně dostaly tzv. „vesmírné zákony“, nápovědy k bezproblémovému fungování lidí na planetě Zemi. Do zcela nového světla staví jednotlivce i celou společnost, podle nich je možné zvládnout úplně všechno. Když ovšem budeme chtít. Zákony sdělují, jaká práva i povinnosti my lidé máme. První čtyři vesmírné zákony zní: 1. „Každý (dospělý svéprávný) člověk planety Země dostal svobodnou vůli, má právo si o sobě rozhodovat“ 2. „Zasahování do svobodného rozhodnutí druhého (které se týká jeho osoby), je porušováním vesmírného zákona. Nikdo z lidí na to nemá právo, nikdo z lidí nemá právo to dělat.“…nedělá to ani Bůh. Podotýkám, že v našem popleteném světě se v podstatě neustále bráníme tlaku ostatních, kteří zasahují do našich práv, nebo druhým do jejich práv zasahujeme my. 3. „Mám právo kdykoliv o sobě rozhodovat ano či ne. Kdokoliv má právo kdykoliv o sobě rozhodovat ano či ne.“ 4. „Se svobodou jde ruku v ruce i pokora, takže platí: práva jednoho končí tam, kde začínají práva druhého.“

Vesmírných zákonů je celkem 13. Ale my lidé bohužel neumíme žít ani podle toho prvního.

BUDEME VYHNÁNI Z RÁJE?

Zatím jsme jako divocí psi: útočíme na sebe. Slabší jedinci zalézají do kouta, agresoři vítězí. Je z toho velký zmatek – doma mezi členy rodiny i mezi národy. Podkopali jsme pilíře řádného chování, pošlapali nejzákladnější principy smysluplného žití. Co s námi bude? To je otázka. Země není oddělená od ostatních obydlených planet. Hrubou hmotou, tou ano (planety jsou od sebe vzdálené, i lidská těla tvoří samostatné celky). Ale tím lidský svět nekončí. Vedle očima viditelné hmoty existuje i jemnohmotný svět myšlenek. A tím jsou všichni lidé propojeni. Zatím si dopad svým myšlenek nepřipouštíme, nerovnáme se do Řádu. Stále to ještě nějak jde. Nečestnost vítězí, styl urvi, co můžeš a na ostatní se neohlížej, je velice zažitý. Je nám v podstatě jedno, co bude zítra či za padesát let. Nestačí nám varování v podobě povodní a jiných přírodních katastrof či hospodářských krizí.

Informace - o propojenosti všech lidí neviditelnou energií myšlenek, o návaznosti jednotlivých životů, o jejich hlubokém smyslu, o fantastických možnostech člověka – nám nikdo nepředával. Ve škole o tomto nepadlo ani slovo. Proč? Jsou to věci, které nejdou očima uvidět. Týkají se toho, co je „za hmotou“ – jde o myšlenkové pozadí věcí a dějů. A že už to bez pochopení hlubších souvislostí dál nepůjde? Ano nepůjde, to vidíme každý.  Krize v průmyslu, v oblastech financí i jinde, zasahují celý svět. A nevíme, co s nimi. Ptáme se, kde vznikají a proč vůbec jsou. A jsme u jádra pudla. Počátek krize se netýká hmoty očima viditelné. Vše, co ke krizi vede, začíná v lidském myšlení… Ne až v bance či v konkrétním podniku, ale v myšlenkách lidí začíná problém celého lidstva. A my jsme sice bohatí a vlivní, ale duchovně nevyzrálí. Kam to takto dovedeme? Nejsme Adamové, kteří sami sebe vyhánějí z ráje?