Proměňme vztahy s našimi nejbližšími z šílených v úžasné!

Proč jsem se narodila rodičům, kteří spolu celý život bojovali – a ani nás děti ze svých sporů nevynechali? Na kurzu sebepoznání v r.1993 mi bylo vysvětleno, že jsem si právě takové rodiče tzv. zasloužila, že jsem zrovna toto působení ke svému životu potřebovala. Moc mi to nedávalo smysl. Potřebovala jsem je? A k čemu? Až později se ke mně dostala další informace, že jsem přišla na svět tak slabá, že by mě podpora milujícího člověka k zesílení nestačila. Potřebovala jsem někoho, kdo do mě už od narození a i po celé dětství obrazně řečeno „kopal“ a nedal pokoj ani v dospělosti. V jehož očích jsem byla nula a nicka, člověk hodný odsouzení a zatracení, neboť vše co od něho pocházelo, bylo ze všech možných variant to nejhorší. Matka mě fakt celý život nesnášela a nikterak se tím netajila. Obhájit si vedle ní své místo pod sluncem, to skutečně nebyla hračka. Utýraná hádkami rodičů i necitlivostí matky jsem šla v dětství z nemoci do nemoci. V době mých vysokých horeček jakoby složily zbraně a alespoň den či dva byl doma zdánlivý klid.

Otec stál na mé straně a tak jsem mu automaticky při jeho sporech s matkou stranila. Posílená semknutostí s otcem jsem se pro matku stala hrozbou. Ona narozena ve znamení lva, vyžadovala úctu a slušné zacházení. Toho se jí ode mne – přecitlivělého, vznětlivého a výbušného berana – nikdy nedostalo. Vehnaná do kouta a drážděná opakujícími se mistrně mířenými matčinými výpady jsem ani tak nebyla beranem, jako spíš kousající myší, které někdo přišlápl ocas. Absurdita celého mého života byla završena tím, že mi nikdo z lidí až do mých 36 let nevysvětlil, že je možné s tím něco dělat tak, abychom vztah dobře zvládly. Až na výše zmíněném kurzu – tam mi řekli stručně: „nemáš odpuštěno“. Různě jsem se vytáčela a nechtěla si sáhnout do svědomí, ale verdikt zněl vždy stejně: „kdybys to s ní měla v pořádku, tak bys o tom nemluvila.“ Nenechali mě z této „učební látky“ uhnout. A tak jsem se do toho pustila. Smiřovala jsem se s tím, co bylo, odpouštěla jsem jí i sobě. Šlo to, pak zase nešlo, chvíli se zdálo, že se to lepší, po čase přišel propad do šíleností, kdy jsem osamoceně řvala lítostí a bolestí nad tím, jako to, že ostatní matky děti milují a ta moje mě tolik nenávidí.  

V roce 2008, to už matka byla upoutaná na lůžko, jsem na tom při setkání s ní byla o poznání lépe. Za sebou jsem měla patnáct let odpouštění a byla jsem pevnější v kramflících. Ona se měnila vlivem své bezmocnosti. Ale její ostražitost vůči mně - coby nepříteli - nepolevila. „Dej si na ni pozor, ta umí bejt vostrá“ říkala mému partnerovi. Pozorovala jsem, jak se mě její slova už ani moc nedotýkají. Jezdili jsme za ní a hovořili o naší lásce, jak se máme krásně, jak si vážíme toho, že jsme se našli a jsme pro sebe ti praví… jak si spolu skvěle žijeme. Maminka nás bedlivě pozorovala, dávala nám šťouravé otázky, jestli se nehádáme a podobné věci, které podle ní do vztahu patřily. Vtahovali jsme jí do partnerství bez hádek a dalších nesmyslů a viděli jsem, jak se jí to, co žijeme, líbí. Dokonce jí partner pomohl pochopit fakt, že problémy v jejím manželství nebyly její vina. Prostě pro sebe nebyli ti praví a tak se jim ve vztahu nedařilo. Maminka rozkvétala a nejenom já jí, ale i ona mě víc a víc „brala na milost“. Viděla, že vztah bez hádek a vzájemného napadání žít jde i „s takovým  člověkem“, jako jsem já. Něco se v ní dělo: odpouštěla a našeho partnerství si začala vážit. A když jsme jednou přijeli, celá rozzářená nám sdělovala: „Já už nejsem sama, já jsem se vdala. On je to milionový člověk! On mě moc chtěl a vůbec se nehádáme…“ Alespoň v myšlenkách si půl roku před svou smrtí dopřála zážitek pravé lásky partnerské.

Tak už víte, čím změníme lidi kolem sebe? Vlastním příkladem, který budou mít chuť následovat. A tím, že jim pomůžeme, aby to, co v minulosti nebylo košér, všem i sobě odpustili.

Když jsem před lety otevřela knihu Luisy Hay Miluj svůj život a ona tam něco podobného o sobě a o své matce popisovala, vůbec se tomu nedalo uvěřit. A vidíte, "zázraky" se dějí. Teď to samé: nalezení lásky a úcty mezi matkou a dcerou, jsem prožila i já. Nešlo to samo, občas to hodně bolelo, ale slabost hodnou mouchy a ne člověka, jsem díky matce nadobro odložila. Ona mi pomohla, jako nikdo jiný!