„Vrátil jsem se ze zájezdu do Indie a nevím, co mám dělat. Byla tam s námi dívka Petra. Když jsem přijel domů, začalo peklo. Manželka nám přišla na to, že jsem s ní byl v divadle, začala mne podezírat a vynucuje si mou přítomnost opakovanými nemocemi. Tvrdí, že beze mne je úplně ztracená. Když se vzdálím, stále mi volá – snad každou hodinu. Nechci jí ublížit, ale ani se rozejít s Petrou. Co mám dělat?“, ptá se pan Miloslav.
Muž se pohybuje mezi dvěma ženami: jednu zná déle než dvě desetiletí, má s ní tři děti, vybudovali byt, chatu. Přes dvacet let si pomáhali v dobrém i zlém. S druhou má společné zájmy, baví je to spolu, scházejí se a nechtějí toho nechat. Má tato situace vůbec řešení? Panu Miloslavovi jsem položila otázku: „Je pro vás manželka ta nejlepší žena na světě?“ Neodpověděl přímo a začal mi vysvětlovat, co spolu zvládli, co jim zas moc nejde. Opět jsem zopakovala otázku a dodala: „Pokud pro vás vaše žena nebude tou nejlepší na světě, budete svůj zájem obracet k jiné.“ Nevěděl, co tím myslím a tak jsem manželství znázornila jednoduchou kresbou: muže jako modrý oválek, ženu jako červený. Oba jsem je umístila do „řeky“. S manželkou jste se kdysi pro sebe rozhodli, začali jste spolu žít, tím jste vstoupili „do společné řeky“. Když je mezi dvojicí láska, důvěra, pomoc, radost, tak nejenom že to jsou„dva dotýkající se oválky v jedné řece“, kresba se změní tak, že se oválky začnou vzájemně prolínat. Když se však manželé neumí dohodnout na životě, který by je bavil a těšil, začnou se „oválky“ oddalovat. Když dvojice vzájemné oddalování nezastaví, třeba vázne komunikace, nebo se jeden z nich chová nedospěle a druhému se věší na krk, po čase může dojít i k tomu, že „oválek“ ze společné řeky životem vypadne stranou. Oválek „mimo řeku“ nenašel smysluplnost s tím, koho má doma. Takový člověk se vydal hledat spřízněnou duši mimo manželství. Pan Miloslav hleděl na kresby a smutně řekl: „Ta třetí kresba, to jsme my s manželkou.“ „Vztah mezi dvěma lidmi se může obnovit, vaše manželství nemusí skončit“, řekla jsem mu. „Vše je možné si vysvětlit, odpustit si, co se stalo.“ Ale to nepůjde, já jsem pochopil vaši otázku, jestli je pro mě manželka nejlepší ženou na světě. Není a už dlouho. Chová se jako malé dítě, vyhrožuje, vydírá, hrozila mi i sebevraždou, když se jí nepřizpůsobím. Nic ji nebaví, jen paráda a televize. Není to poprvé, kdy jsem byl natolik nespokojený, že jsem se vydal hledat spřízněnou duši mimo manželství. Petra není můj první pokus. Udělala však něco, co dosud žádná žena před ní: nespala se mnou. Vážně se na mě podívala a řekla: „Teď jsi jako chlap úplně nepoužitelný. Chceš na mě lásku, ale neumíš ji dát. Abych kohokoliv podváděla, to už mám za sebou. Nechtěla bych muže, který mi nedokáže, že umí žít čestně. Teď chceš podvést manželku a jednou bys klidně podvedl i mě. Dokud si neuděláš v životě jasno, nebudeme se stýkat. Chceš svojí ženu mít v záloze a honit milenky? Ale to není můj styl. Chci mít doma vzácnost největší – nejlepšího muže na celém světě.“ „Víte, ona mi vlastně řekla to samé co vy. Petra je úctyhodný člověk, to co s ní jsem ještě nikdy s žádnou nepoznal. Nesmím dál lhát sobě ani manželce, náš vztah už je dávno prázdný, nebudu v něm ani o minutu déle. Nechci být chlap, který není použitelný pro nic dobrého.“
