Nejsme vyvrhelové vesmíru – 2.část: Poslání českého národa

 Víte, že jsme na Zemi přišli takto teleportem před padesáti tisíci lety? A že planeta, ze které jsme se přemístili, stále ještě žije? Na Zem se nepřemístilo celé osazenstvo, přišlo nás jednorázově zhruba padesát tisíc. A museli jsme si zvykat: všechno bylo nové. A i když jsme přišli z hodně vyspělé společnosti, azbestoví jsme nebyli – změny na nás měly vliv. A dál? „Normálka“, přesněji: známe se. Vyskytli se mezi námi i takoví, kteří začali hledat výhodičky pro sebe – i takoví, kteří jim věřili a neměli. Chyběli nám zkušenosti s novou situací. A tak jsme šli svým vývojem dolů. Protrápili jsme se vším možným, až jsme se poučili z toho, co se dělo. A zabrali jsme. Odrazili jsme se ode dna a začali jsme stoupat nahoru. Každým dnem sice o malinký kousek, ale přece. A v té fázi jsme právě dnes. Je to mnohem lepší nežli před lety (ač horší nežli při naší teleportaci), ale na dně nejsme ani náhodou. A navíc: lidé stoprocentně harmoničtí jsou mezi námi. Přišli, ne aby se na nás vytahovali, ale aby situaci na Zemi pomohli. A z toho důvodu (když si o to lidstvo - svým upřímným přáním být lepšími řekne) přichází opakovaně i pomoc nejvyšší, narodí se syn Boží. To Nejčistší v podobě pro člověka přijatelné – specifická duše bez kazu – se narodí v lidském těle. Za dobu života lidstva na Zemi (za padesát tisíc let) tu byl celkem třikrát – jako Budha, Ježíš a Krisna.

                  Nejsme jedinou planetou, kam se lidé teleportovali, ani tou první. Jsme jednou z řady: spousta planet je svým vývojem daleko před námi (neválčí se na nich, garnitura vrcholových činitelů tam nemá od lži uslintané košile i saka, je tam mnohem lépe). A další část planet je na tom naopak hůř nežli my. Nejsme „odpad vesmíru“, ale nejsme na tom ani tak, že bychom si mohli dát nohu přes nohu a vesele si pískat.       A TEĎ TAM ZKUSME ZAPASOVAT KARMU ČESKÉHO NÁRODA         Proč jsme v Čechách ve střední Evropě a ne třeba na Sahaře v Africe? Náhoda to nebude, to už všichni tušíme. V Řádu, v lidském společenství, ve kterém se všichni pohybujeme, se náhoda nevyskytuje. Vše se děje na platformě lidských myšlenek, kterým ani za mák nerozumíme. Ptáte-li se, zda je dobré být Čechem anebo by bylo snazší třeba pást skot s Masaji na vyprahlých planinách Keni, tak vám k tomu řeknu, že jsme na tom stejně jako filmová postava Frodo z filmu Pán prstenů. Byl to chlapec, který držel na dlani prsten zla a měl ho donést do šílené země plné agresorů a tam prsten vhodit do jícna zlé hory. A věděl, že u toho pravděpodobně přijde o život… Měl lidstvo uchránit před zlem. Díval se na svou ruku s prstenem a říkal: „Ale já jsem ten prsten nechtěl“. Jenže tato otázka mu nepomohla. Stejně jako úvaha typu, „já tak nějak ani nevím, jestli jsem rád Čechem“. Na to jsme malí páni, abychom nechtěli, co máme a měli k tomu připomínky. Ještě hodně životů potrvá, nežli důvody svého žití do dna pochopíme. Jedno však je jasné: všichni máme za úkol dělat dobré věci dle svých sil. Stagnace a úkroky stranou jsou klasifikovány známkou pět: přijdou nepříjemné pocity, nemoci i jiné trýzně. V životě v Řádu totiž platí zákonitosti pro všechny shodné: zlo v myšlenkách a činech je drsnější energie a škodí tělu i světu a opak zla: světlo v myšlenkách a činech (Dobro, Láska), všemu prospívá. A opakuji, že v Řádu jsme všichni, protože nikde jinde ani být nelze, jiné prostředí, kam by lidské myšlenky nepronikly – zde na Zemi ani jinde ve vesmíru – neexistuje. Energie lidských myšlenek je tak titěrná, že rázem bez zábran pronikne vším. Takže: před dlouhým časem jsme myšlenkami „produchovnili“ celý vesmír beze zbytku, došli jsme svým vývojem k dokonalosti – to je onen Řád. A ten teď jako nabídka existuje – je to schůdná cesta dál úplně pro všechny. A víme, kdo jsme a kam máme jít? Uvědomujeme si svoje místo tady a teď, dopracovali jsme se ke smyslu života, známe svoje životní poslání a plníme si je? Jdeme cestou řádnou? Dobrovolně se cestou dobrou dávají jen ti nejkovanější, kteří z minulosti mají v sobě prožité Dobro v potřebné šíři. Upřednostňují Ho úplně před vším. A jestli takový někdo existuje? Určitě! Je to duše Krista inkarnující se do hmotného těla. A dál? Leknete se, když vám řeknu, že kromě Krista není nikdo tak dobrý, aby šel jen přímou cestou dál a nikdy nevypadl stranou do zla? Všichni – i ti teď 100% harmoničtí - šli cestou pokusů a omylů a prožili si„své peklo“. Mezi lidmi se nevyskytuje nikdo, kdo by ze správné cesty vzhůru nikdy neustoupil stranou ani o krok. Je to spravedlivé? Ano, to je jediná řádnost světa: všichni jsme na tom stejně, všichni máme rovné podmínky k růstu, všichni svobodně můžeme tam i tam (do zla i do dobra), všichni to na svých životech (a při nemocech i na tělech) pocítíme, víme, kam jdeme, jak moc je to správné či nesprávné. A všichni taky jednou do „podoby Boha“, do 100% harmonie, na vrchol pyramidy, dojdeme. Úkoly pro nikoho nejsou moc těžké, abychom dobré kroky životem nezvládli. Ale ani dobro do života neplyne samo od sebe automaticky, musíme se o ně hodně cíleně a systematicky přičinit.