Několikrát jsem znechuceně odložila knihu výborného spisovatele pana Vondrušky Král rytíř, v níž podrobně popisuje život v Čechách kolem roku 1250, tedy stav a vývoj společnosti za vlády krále Přemysla Otakara II.
Bylo to stejné, jako když bych si pustila televizi a poslouchala zprávy o politické situaci současné. Nikdy nešlo o lid, nikomu z vládnoucí třídy nezáleželo na nikom jiném nežli na něm samém. Pokud udělal nějaký krok či tah, vždycky jenom proto, aby upevnil svou moc, víc si pojistil své postavení ať již doma nebo směrem k okolním zemím. Války se vedly, když se dost urodilo, aby vojsko při drancování vesnic mělo co ukrást. Pokud se někdo přiklonil na stranu někoho, pak jen proto, že z toho měl zisky - nikdy pro zlepšení stavu společnosti.
Stejně jako dneska se mocenské boje skrývali za roušku slov a gest. Stejně jako dneska boje mezi mocnými převážili a vlastně šlo jenom o ně a zmizel důvod, proč tam vlastně jsou. Tedy oni vědí, proč tam jsou: aby si nahrabali víc peněz a udrželi si své postavení, které jim velké finanční příjmy skýtá.
A proč vůbec máme vládu, proč máme politické strany? Politici už nevědí, že jsme je zvolili proto, aby vytvářeli zákony, díky nimž by se mohl zlepšovat život lidu této země? Že jsou representací, která udává tón - a tón by měl ladit, protože atmosféra "nahoře" se přenáší i na nás "dolů"?
Nepotřebujeme odborníky ve vládě, můžeme tam mít kohokoliv?... musí však s námi držet basu? Pracovala jsem v mateřské školce, teď píši knihy o mezilidských vztazích. Že by mi stačilo, abych byla velkým kamarádem s panem Sobotkou a mohla bych dostat post ministra financí po panu Babišovi? Je to absurdní představa anebo to právě takto absurdně u nás v Čechách funguje?
A náprava? Ta nepřijde shora, ta začíná kapkou, která je součástí rozbouřeného moře. Kapkou, která se uklidní a ve větším klidu a modrosti se položí coby příklad hodný následování na hladinu rozbouřeného moře. Je to proces tzv. revoluce zdola neboli nápravy celku od jeho jednotlivostí, kdy začít se zlepšováním můžeme jedině každý sám od sebe. Což ovšem neznamená nezájem o dění společnosti, ale opak: klidná pevná silná podpora světýlka v mraku politického boje.
A rozdíl oproti středověku? Jediný bude asi v tom, že hon na pana Babiše - stejný jako hony na čarodějnice pořádané středověkou inkvizicí - nebude završen jeho upálením na hranici a sebráním jeho majetku, ač intriky Sobotkovy kliky si s těmi středověkými v ničem nezadají a jeho totální likvidace by jim vůbec proti mysli nebyla.
A proč paní Valachová drží basu se Sobotkou a krádeže peněz ve svém resortu halí do slov: "odcházím z postu ministra, aby Babiš mlčel".
Vy jí nerozumíte? Já úplně. Sama jsem totiž strčila „nos do politiky“. Hned po revoluci jsem měla přátele mezi křesťany a připadlo mi, že jestli se má něco zlepšit, musí to začít od lidí, kteří svým přesvědčením jsou alespoň trochu zárukou slušnosti. Připadali mi slušní, tak jsem vstoupila do jejich politické strany. Na první naší větší schůzi přijel předseda strany, pan Pilip. A já jsem nevěřila svým uším: on nám přišel přečíst, co si máme a smíme myslet! Tam vůbec nešlo o to, co kdo chce podpořit, ale byly jsme póvlem zdola, který vrchnosti slouží jen k tomu, aby skrze nás demonstrovala svou sílu a mohla uplatnit moc (kdo má víc členů, kdo vytvoří větší členskou základnu, dohrabe se výš). Dodnes si pamatuji to, jak se mi při jeho slovech, kdy nám četl, jaké je rozhodnutí shora a co my svým členstvím podporujeme, tj. co si máme a smíme myslet, obrátil žaludek. Jak mi nitro hlásilo: tak takhle ne. A ze strany jsem vystoupila.
Paní Valachová má tohle všechno za sebou, překousla to, ztotožnila se s tím. Mlčet a držet krok je jediná cesta nahoru – tedy pokud si jako např. pan Babiš nevytvoříte seskupení vlastní, ve kterém udáváte tón vy sami osobně. Paní Valachová věděla, že nesmí mít vlastní názor - a musí držet za jedno s vedením strany. Věděla to, ví to, a proto teď papouškuje názor Sobotkův – nic jiného jí teď už ani nezbývá. Je se Sobotkou na jedné lodi – a i když ta loď se dost houpe a není stabilní, pokud na ní je, je Valachová Sobotková. Osobní názor jí není dovolen. Aby mohla myslet za sebe a svůj názor presentovat, na to odvahu nemá. Houpe se na vlně moci a náprava - ona revoluce zdola - jí stejně jako mnohým jiným lidem u moci prozatím nic neříká.
