Máme v sobě detektor lži – policie to ještě neví

Pomoc u mě hledal pan Roman. Hrozil mu soud a vězení - jeho čtrnáctiletá dcera ho udala na policii, že ji znásilnil. A on tvrdil, že je nevinný.

Nejprve jsem si ověřila, jestli vydrží nápor a neuchýlí se ke zkratovému jednání. Prostě jsem si zjistila, jestli se nechystá spáchat sebevraždu. „Víte, my si tady můžeme povídat, co chceme“, řekla jsem mu „já vás naučím udělat všechno pro to, aby se situace vyvíjela co nejvíc pozitivně. Ale jestli bude druhou stranou „slyšeno“, to nám nikdo nezaručí. Uvědomujete si, že vás mohou skutečně zavřít? Zvládnete to, co přijde?“ Byl rozumný, věděl, že jestli to nedopadne dobře, půjde za mříže. Nejhorším traumatem pro něho bylo, proč to dcera udělala? Stále dokola se na to ptal.         

Vzala jsem tužku a papír a začala psát: „Dcera se tak chová, protože se stydí. Na policii šla kvůli matce, ta ji k tomu přemluvila – „přitáhla“. A ta to udělala z nenávisti k vám, je to její pomsta za to, že jste od ní odešel. Je zvrhlá až sadistická, udělat cokoliv, aby vás zničila, s tím počítejte“.         

Nešťastně pokračoval: „Já jsem to doopravdy neudělal a nemohu uvěřit, že žena může být tak zlá a zapletla do toho i dceru. Je to tak strašné a navíc se nemohu ani bránit. Nikdo mě neposlouchá, nikdo mi nevěří. Policie mě vyšoupla ze hry: až do soudu nesmím s dcerou promluvit. Jak se k ní přiblížím, tak mě zavřou a ona se mi navíc vyhýbá. Co mám dělat?“        

A tak jsem v psaní pokračovala dál: „Dceru teď nechte, je to pro ni taková hrůza, že by vám stejně nic neřekla. Udání na policii, kdy se dostala do situace, že musela lhát a očerňovat vás, pro ni bylo nesmírným traumatem - neví, čí je. Dejte jí čas, ona se z toho dostane.“        

„Co mám tedy dělat?“ ptal se dál. „Policie vám nevěří, kdybych mohla, tak bych tam došla a všechno jim vysvětlila, přišel jste k tomu jako slepý k houslím. Ale to bohužel nejde, nevěřili by mi. Byla bych pro ně blázen, kdybych řekla,  že my lidé v sobě máme detektor lži a je-li něco pravda či není, to se dá zjistit. Půjdeme takovou cestou, která jediná vás může zachránit: uvolníme sevření, které kolem sebe máte. Zahnali vás do kouta: policie, manželka i dcera. Musíte sevření uvolnit, jinak vás zničí. Všechno jim to odpusťte. Dělejte to stále a opakovaně, věřte v Dobro, proste o vysvětlení celé situace. To je jediná šance, jak se z toho vyvléknete. A taky máte šamanské schopnosti.“ Otočil se na mě a nerozuměl. „Nevím, co to znamená. Asi jste byl v minulosti šaman či co. Občas se mi to stává, že sdělím věci, kterým moc nerozumím. Ale časem se ukáže, co to znamená.“ Popřála jsem mu, ať vše dobře dopadne, a každý jsme si šli svou cestou.        

Opět jsme se viděli asi za dva roky. Přišel mi ukázat malou dcerku z nového manželství a taky mi poděkovat: jako dárek přinesl pírko z výra. Byl jiný, zářil štěstím a vypravoval: „Tenkrát k mému odsouzení nedošlo. Dělal jsem všechno, co jste mi řekla; odpouštěl dceři, policii i bývalé ženě. Stálo mě to hodně úsilí. Dceru jsem potom ještě dlouhý čas neviděl. Zhruba po roce jsem jednou večer dostal nesmírnou chuť jít do lesa. Sedl jsem si pod strom, všude byla tma, něco se se mnou dělo – asi jsem byl fakt někdy šamanem. Les byl zvláštní a já jsem najednou věděl, že zítřejší den se něco stane. Netušil jsem, co to bude, ale věděl jsem, že to bude Něco s velkým N. A pak to přišlo: satisfakce, zadostiučinění za všechno to utrpení a příkoří… Druhý den zazvonila u mých dveří dcera, za všechno se omluvila a poprosila mě, jestli by s námi mohla bydlet. Odešla od mámy. Od té doby žije s námi a jsme nesmírně šťastní. Vlastně jsem vám přišel poděkovat: Vy jste byla jediná, kdo mi tenkrát věřil.“