Léto s podvodníkem

Hlavní hrdina filmu Léto s gentlemanem (nebo spíš Léto s podvodníkem), starý muž, naběhne na každou pěknou tvářičku, která se v jeho blízkosti vyskytne.

Nepřizná, že vlastní spacák a pár věcí, které strčí do jednoho rance. Obluzuje, podvádí, mlží, do romantických řečiček skrývá, kdo ve skutečnosti je. Místo aby pracoval jako údržbář, na což ho najal majitel zámku, poflakuje se po okolí, hraje si na znalce úplně všeho - což se mu mezi vesnickými lidmi i nějaký čas daří. Ženy kolem nichž krouží, jejich muže i ostatní nechává v omylu, že se utápí v majetku, že mu patří auto, zámek…. prohání se v autě skutečného majitel, nebo jezdí jakožto „princ“ na jeho koni. Když majitel zámku na jeho podvody přijde a vyrazí s ním dveře, tak odkráčí „o dům“ dál.

Jde poznat podvodníka?

Ano, jde, - někdy lépe, jindy to dá víc práce.

Pokud žena žije už druhý vztah a scénář je stejný: její druh vede dvojí život: vedle ní žije na střídačku s další ženou, a s oběma má dítě a oběma lže, že jezdí na pracovní cesty – a přitom žije chvíli tam a chvíli tam......něco je špatně. „To jste se neseznámila s jeho příbuznými, známými, s kolegy z práce? Věřila jste mu každé slovo, i když půl týdne nonstop jaksi chyběl?“, ptala jsem se jí. Ano, věřila mu. Někdo je prostě přespříliš naivní a do života si pouští jednoho podvodníka za druhým…

Jiný případ zažila moje kamarádka Míla, když už delší dobu tušila, že ji manžel podvádí. Nebyla naivní, věděla, že se něco nedobrého děje, ale on se neustále dušoval, že slyší trávu růst a napadal ji, že ho svým podezíráním otravuje. Nedobrý pocit u ní narůstal až k zoufalství. Vyprávěla mi, jak jela autem lesem a už dál nemohla. Zastavila, vystoupila ven a zařvala bolestí: Já už dál nemůžu, Bože, pomoz mi! Tak jak to s ním je?... A najednou jí „šlo hlavou“ všechno: s kým ji podvádí, kde, kdy, jak. Dojela domů a manželovi všechno dopodrobna přednesla. On zůstal s pusou dokořán a lapal po dechu. Jak mohla vědět, že se schází s jejich společnou známou v atelieru v době oběda, a co je oba nejvíc těší…

Manžel netušil, že myšlenka není soukromou záležitostí, i když se na ni tak většinou díváme a myslíme si, že je jedno, jaké úvahy (a na ně navazující slova a činy) realizujeme. Zaskočilo ho, že žena přesně věděla, co kde provádí, i když jí o tom neřekl a nebyla toho přítomna, že si dovedla myšlenky minulé „sejmout“.

Že by myšlenka mohla být energie; energie jemnější nežli ta, kterou už vědci proměřili? A s energií poznanou by měla shodnou vlastnost: nikam by se neuměla ztrácet, tudíž po vypuštění z hlavy by nemizela, jen by běžně nebyla vidět? Je to nepochopitelné anebo to dává smysl? Znáte, jako já, víc lidí, kteří umějí myšlenky minulé přečíst, zapsat a nepoužívají toto pro senzaci, ale pro pomoc druhým? A co když se všichni, kteří podvod odmítají, k této schopnosti blíží a jen na čestných lidech záleží, zda se od podvodníků nechají vodit za nos nebo jim naservírují jejich podvody na zlatém podnose, jako to udělala paní Míla nevěrnému manželovi?