Krize společnosti vychází z nepochopení smyslu života

 Když se zamyslíme nad našimi životy hlouběji, pomalu docházíme k pocitu, že co se děje, není náhoda. Přede mnou od roku 1993 vyvstávají souvislosti lidského bytí v takových detailech, až mi z toho kolikrát jde hlava kolem. Do jasných celků se skládá nejenom současnost (poslání českého národa, důležitost života každého jedince), ale i to, co se dělo v minulosti (naše osobní minulé příběhy prožívané třeba ve středověku či za dob Ježíše Krista). Postupně procházíme stejnými situacemi, v nichž musíme prokázat naplno kdo jsme: na jakou stranu „barikády“ se postavíme, jestli se přikloníme k dobru anebo dosud druhým lidem (třeba svou nepoctivosti, chamtivostí, arogancí…) škodíme. Všichni zde činíme určitou zkušenost. A všichni máme možnost kráčet správným směrem, aby naše myšlení (a následné činy) byly čím dál tím ušlechtilejší. To se běžně neví, ale my všichni se nepohybujeme jenom svými hmotnými těly po planetě Zemi, ale myšlenkami jsme spřaženi se všemi lidskými bytostmi v celém vesmíru. A naše osobní myšlenky vytvářejí kolem našeho těla jasný, barvami duhy zářící opar (přitáhneme-li si k sobě myšlenky moudré a ušlechtilé). Ale dokud nedojdeme do 100% harmonie – dokud ne všemu řádně rozumíme – jsou v naší blízkosti i naše osobní myšlenky nerozumné. A ty mají barvu šedou, temnou, bez světla, smutnou. Když se spermie přiblíží k vajíčku v těle ženy, nejde dále jenom o proces hmoty viditelné. V okamžiku průniku spermie do vajíčka se děje něco, co očima nevidíme: k tomuto hmotnému zárodku nového lidského těla se přidruží osobní myšlenky určitého jedince. Chceme-li, můžeme neviditelné části nás nazvat slovem „duše“. A tato duše si přichází další část svých šedých myšlenek změnit na barevné. Proto jsme na světě: máme zde činit řádnou zkušenost naší duše, postoupit vývojem správným směrem. Část z lidí se učí jak neubližovat druhým. Ke mně spíš přicházejí lidé opačného ražení, kteří se ocitli v roli otroků a učí se, jak si nenechat ubližovat.

JAK SI NENECHAT UBLIŽOVAT  Pokud cítíte, že vám někdo ubližuje a vy vůbec nevíte proč, zkuste si vedle sebe nakreslit dvě kružnice, které se dotýkají. A teď do každé kružnice nakreslete jednoho panáčka. Tak vypadá náš život. Přesněji, tak by mělo vypadat ideální soužití lidí na Zemi: měli bychom si uvědomovat svůj tzv. „výsostný prostor“, svá osobní práva, na které máme přirozeně nárok. Každý člověk by měl být „na svém“ (ve svém osobním prostoru znázorněném kružnicí), neměl by zasahovat bez vyzvání do života lidem kolem. Měl by se všech „lehce dotýkat“ – jako když vedle sebe vyrostly dva stromy a jejich lístky si pěkně ševelí, koruny se jemně dotýkají. Ale to je dosud utopie, přesněji: pro mnohé se to jako utopie jeví. A to v případě, když ustupující a podřizující se jedinci pociťují od agresivních lidí násilí. A tak se vraťte ke dvěma nakresleným kružnicím a panáčka v jedné z nich vygumujte a nakreslete ho dovnitř jeho kruhu znovu, ale namáčkněte ho těsně na vnitřní stěnu. Tak se mnozí lidé narodí: jakoby namačkaní v koutě (zvolí si dobrovolně roli otroka). A když nedají okolí jasně najevo, že jsou pány svého života, tak lákají (a posléze i vpustí) agresory do svého prostoru. A potom už agresora a nevýrazného člověka vedle něho nezaznamenáme kresbou jako dvě jemně se dotýkající kružnice, ale agresor vnikne na území druhého a roztáhne se mu tam až hrůza. Chudákovi namačkanému v koutě zbudou jen oči pro pláč. Pro oba dva tím začne stagnace: nevyvíjí se ani agresor ani člověk agresorovi se podřizující (otrok). Šeď v myšlenkách převažuje, učební látka pro agresory „neubližuj druhým“ i pro ty ustoupené „nenech ubližovat sobě“ leží ladem. A jak si nenecháme ubližovat? Musíme se vyznat v tom, na co máme právo. Tzn., musíme vědět, co v dané situaci smíme – a to pak musíme pevně a současně láskyplně žít.Že je to těžké, vyznat se v tom, co smíme, když nás druzí drží pod krkem a neumožňují nám ani se nadechnout, natož si žít po svém? A věříte mi, že to moc dobře vím? Sama jsem se narodila ve velice ustoupené pozici a nejenom jeden agresor, ale celá plejáda silových nekompromisních lidí se roztahovala v mém životním prostoru! A co se dělo? Téměř jsem to zaplatila životem… Nemohl jsem vysílením ani chodit, trápilo mě mnoho vážných nemocí. Jakoby mne nějaká síla nutila s rolí „otroka“ skončit. „Tak dost, to co tady předvádíš, to už snad stačilo, začni žít pořádně…“, docházelo mi skrze nemoci. ŽIVOT KAŽDÉHO JEDINCE MÁ HLUBOKÝ SMYSL

Postupně jsem zdvíhala hlavu: poznala jsem vesmírné zákony (vše o nich je v mé 2. knize „Vesmírné zákony“) i další věci týkající se řádného života lidí zde na Zemi. Začala jsem se podle dobrých věcí řídit. Agresory jsem poslala tam, kam patří: na jejich území. Divili se a nechtělo se jim. Přišli o energii, kterou ze mne na mém území jako upíři sáli! Ale nedalo se nic dělat: rozhodnutí jedince, které činí sám o sobě, je tou nejmocnější energií na světě! Všichni agresoři ustoupili a v mém prostoru nezbyl ani jediný. Přestala jsem být otrokem, nabídla jsem se Vesmíru pro řádný život. A ke slovu přišel zázrak: zasloužila jsem si poznat partnera moudrého, čestného a spravedlivého. Žijeme spolu ve shodě – jako když se dva stromy jemně dotýkají svými lístky a společně si ruku v ruce s Dobrem ševelí. Pochopili jsme, jak se máme podílet na plnění karmy českého národa, čím si své šedé energie měnit na zářivé. Nikdo se nesmíme nechat životem otrávit, to je Čechů nedůstojné. Všichni máme na víc.