Kdo je připraven, není zaskočen…ani třeba případnou krizí...aneb Jak si nenechat ubližovat

Co se v případné krizi zhroutí, jsou mezilidské vztahy – ty stejně pořádně nefungují už dávno, protože je nebudujeme podle řádných pravidel. Iluze, že společnost může fungovat jen na hodnotách materiálních v duchu hesla:kdo má víc

majetku, má větší hodnotu a má právo druhým rozkazovat, jednat s nimi s despektem... je bublina, která má už dávno trhliny.  

Mluvíme-li o možné krizi, tak v případě mezilidských vztahů je to stejné jako s ostatním zabezpečením: kdo je připraven, nebude zaskočen. S dodatkem, že pravidla budování pořádné společnosti nejsou určená jen pro krizi. Jejich osvojení (cestou tzv. zdola, od jednotlivců) a žití podle nich znamená budování nové společnosti, která má šanci se do krizí nedostávat.

Jak případnou krizi zvládneme a zda se v době příští dostaneme či nedostaneme do krize další, to nezáleží na pravidlech - na informacích, jak pořádnou společnost budovat. Informace existují a je jich dostatečné množství. Záleží na nás, co si z těchto informací vezmeme za své a jak moc či málo podle nich budeme žít.

Nabízí se otázka: Pokud pravidla pěkného soužití lidí existují, proč podle nich nežijeme? Odpověď je jednoduchá: protože to dá práci. A oproti tomu iluze, že to co žijeme, stačí, že si s tím vystačíme po celý život, je mnohem snazší.

Co znamená, že žít podle dosavadních zaběhnutých pravidel je snazší a v čem spočívá výše zmíněná pracnost?

Iluze je postavená na mylné představě, kterou současní lidé u moci sice nahlas nevyslovují, ale v jejímž duchu s námi jednají: když nás budete na slovo poslouchat, tak se o vás postaráme (např. o vaše zdraví se postaráme tím, že vám dáme injekci)… sami nepřemýšlejte, nehledejte kudy dál, to je v naší kompetenci, vy mlčte a co my vymyslíme, tomu se podřiďte. Ve vaší moci ani není něco pořádného vymyslet, vaše názory jsou zcestné, proto nás vaše názory nejenom nezajímají, ale v našem vládnutí nám překážejí a zatočíme s vámi všemi možnými prostředky: pomocí cenzury, pomocí centralizace moci do nadnárodních rozhodovacích orgánů (např. místo ministerstva zdravotnictví ČR bude rozhodovat WHO, místo dalších ministerstev EU).

Současní lidé u moci nám ukazují, čeho se bojí, co je ohrožuje: bojí se přemýšlivého člověka, takového, který vystupuje z jejich ´bubliny´, kterou nám presentují jakožto bublinu pomoci, který odhalil, že jde o ´bublinu´ do které nás chtějí zavřít jako do vězení.

A jsme u pracnosti nebo snazšího žití. Snazší je podřídit se, třeba i nadávat na druhé lidi a na situace, nebo naříkat, jací jsme chudáci, čeho jsme se to dočkali – a nic neřešit. Takto část naši společnosti žije.

A co informace, které nám mohou pomoci nejenom krizi překonat, ale vytvořit fungující pohodovou společnost?

Pro přehlednost budu informace o možném pohodovém životě (pravidla pro budování řádné společnosti) psát kurzívou.

(Pozn. Pokud by někoho zajímalo, jak se mě mně tyto informace za posledních 29 let (od roku 1993) dostávaly, vysvětluji to v úvodu videa Cesty k sobě – Bohumila Truhlářová)

Informace jsou jednoduché a jednoznačné, jako bychom stáli na barikádě a to buď na jedné, nebo na druhé straně. Na jedné straně je člověk žijící jako

OBĚŤ: prozradí se tím, že nadává nebo naříká.

Nežli dojdeme na druhou stranu barikády, budeme se věnovat ´oběti´.

Oběť nehledá smysluplnou cestu dál, pomlouvá, roznáší ´poplašné zprávy´ (opájí se bulvárními zprávami), svým záporným postojem k životu ´kalí vodu´ (tvrdí, že nic pořádného není možné), viní ostatní (neumí se vyrovnat se zátěžovými situacemi). Stagnuje – svou energii vyplýtvá na tyto negace, na nadávání a naříkání.

Co s těmito lidmi? 

Byť chování těchto lidí můžeme vnímat jako nepříjemný tlak, musíme si uvědomit, že vlézt jim do hlavy a přehodit výhybku jejich uvažování z negace a stagnace na smysluplné uvažování nejde a ani nám nepřísluší se do nich montovat, neboť na začátku budování pohodové společnosti stojí

1.pravidlo: Každý dospělý svéprávný člověk má právo si o sobě rozhodovat (kde žije, s kým žije, co jí, co pije, jaké má zájmy, kde pracuje… má právo se rozhodnout podle svého – jak se k čemu postaví, co si o tom či onom bude myslet, je jen a jen na něm)

A tady už můžeme vnímat, že něco není v pořádku, protože když by kdokoliv měl právo si o sobě rozhodovat, třeba i agresor, co my potom s tím? Vysvětlení přijde, když si uvědomíme, že toto první pravidlo není jediné, ale je pouze úvodní a za ním následují pravidla další. Hned to druhé zní:

2.Práva jednoho končí tam, kde začínají práva druhého

A můžeme být zase v koncích, protože kdo určí hranici mezi mým právem a právem druhého?

…pokračování příště. Vaše Bohumila