Karma nás baví: Proč si vybíráme ty, se kterými vzathy nejdou?

Nikoho nebaví začínat si vztahy, které k ničemu nevedou. Všichni na počátku vztahu doufáme, že jsme konečně došli k tomu pravému a vztah se nám vydaří. Já jsem po rozvodu neděla nic jiného: hledala jsem pravého partnera. Mátlo mě, že jsem měla vydaných několik knih o vztazích, automaticky se přede mnou otevírala cesta do minulých životů. Ale pokud šlo o partnerství, tam jako by byla stažená roleta: nikdy jsem se nedozvěděla, co jsem s mužem v minulosti.  Do cesty mi sice přicházeli hodní muži, ale nemohli jsme se ničeho kloudného dobrat. Zařadili si mě do škatulky „ta o vztazích píše knihy, tak alespoň nebude s ničím otravovat, s tou půjde vztah snadno.“ Nic nechtěli, jen žít v jejich režii. Já jsem je zajímala tolik, jako králíka kniha filosofických úvah na které leží mrkev. Mrkev snědli a kniha zůstala neotevřená. Bylo to zoufalé a nesmyslné. Jim to stačilo, já jsem vedle nich umírala.

Po jednom takovém nevydařeném vztahu jsme si povídali s bývalým partnerem a ten se mě zeptal, jestli bych mu mohla říci něco o minulých životech. Proč ne? Začala jsem jeden z životů vyprávět. Muži byli ve ´svaté válce´ a ženy s dětmi nechali ve tvrzi. A protože se blížilo velké vojsko, které všechno rovnalo se zemí, nezbývalo, nežli utéct. Matka vzala do náručí nejmladší děti, za ruku další a utíkali jsme se schovat do lesa. Bylo šero a vojsko se blížilo. Matka věděla, že to nepřežijeme a do mě strčila a řekla: „Utíkej, zachraň se alespoň ty.“ Běžela jsem lesem, byla jsem malé tak třináctileté děvče, zoufale jsem pelášila a snažila jsem se skrýt. Ale to se už za stromy vynořili nájezdníci s velkými meči. V tom  okamžiku jsem dostala záchvat srdceryvného pláče. Nemohla jsem popadnout dech, jak jsem nahlas plakala. Co mě tak rozrušilo, ptala jsem se sama sebe? O tomto minulém životě vím přece už nějakou dobu. I o tom, jak vše dopadlo: vojáci několika ranami moji matku i všechny sourozence zabili. Mě chytili, a sice mě nezabili, ale opakovaně mě znásilňovali. A proč teď pláču? Najednou mi to došlo: v jednom z nájezdníků jsem rozpoznala muže, který teď seděl vedle mne na židli a se kterým jsem se marně pokoušela o pěkný vztah…

Proč jsem toto nevěděla v okamžiku, kdy jsem se s ním seznámila!?, to bych si s ním přece nic nezačala!, zlobila jsem se. A k tomu mě napadlo: Proč mě minulé vztahy tolik bolely? Odpověď na obě otázky byla stejná: Když ti to stačilo… Když jsem si nedala větší hodnotu a pouštěla jsem si do své blízkosti muže tohoto a podobného ražení, když mi toto stačilo, nepřišla v okamžiku, kdy jsem se pro ně rozhodla, nejmenší nápověda.

Informace chodí v závislosti na tom, kolik hodnoty (lásky a pravdy) svému životu dáme. Pokud jdeme pod svou úroveň a nezamýšlíme se hluboce nad tím, co je nám nabídnuto, když přehlížíme nápovědy a růžové brýle zamilovanosti nám stačí, pak to dopadne takto.

Hned mi k tomu šel hlavou jiný minulý život: před dvěma tisíci lety kolem Ježíše Krista. Tento muž tam taky byl a pobíhal po okolních kopcích jako pasáček ovcí. Učení Krista se ho v nejmenším nedotklo. Nevěnoval mu jedinou svou myšlenku. K tomu jsem viděla lidi bíle oděné, jak sedí v půlkruhu kolem Krista, jsou s Ním, hledají, touží a učení též šíří. To bylo jiné kafe, tam nešlo o přehlíživost, ale o určitou vyspělost, zájem čerpat a prosazovat dobré věci. Ty nemůžeš hledat jinde svého partnera nežli mezi lidmi, kteří tenkrát byli kolem Krista, šlo mi hlavou.