Karma nás baví: Partner přijde a zazvoní u tvých dveří

Zkuste slepému vysvětlit, co znamená světlo. Zkuste člověku vyzrálému na nižší úroveň nežli je pro pochopení určitých věcí třeba vysvětlit, jak pozná pravého partnera. Když jsem se já pana ing. Konfršta (www.povidanisjanem.cz) ptala: „Dá se vůbec poznat, že se jedná o pravého partnera? Vždyť mně se vždycky na začátku vztahu zdá, že by to mohl být on a po čase jsme se vztahem v koncích…“ tak mi odpověděl: „Bohunko, toho pravého poznáš bezpečně, není možné ho nepoznat.“ A dál neřekl ani slovo, jen se usmíval…

Chytrá jsem z toho nebyla. Jen mi utkvěla informace, že ho poznám a taky si pamatuji na Janův úsměv. Co bylo dál? Mohla jsem pokračovat v dosavadním mechanismu: nevěřit na pěkné vztahy, protože je nikdo pořádně nežije – rodiče je neuměli, a když jsem se podívala kolem sebe, neviděla jsem nikoho, kdo by je žil tak, aby mě bavilo ho následovat. Ale tento mnohokrát vyzkoušený starý „program“ nikam nevedl. Po rozvodu jsem se deset let točila v kruhu: po seznámení přišlo nadšení, že by to mohlo jít. Ego si mě podalo a lákadlo toho, že nebudu sama, převážilo nad nápovědami, že jdu do vztahu, který nebude fungovat ani náhodou. Po sundání růžových brýlí a opadnutí zamilovanosti jsem se protrápila až k rozchodu. A toto stále dokola.

Až na jedné akci, kde bylo asi sto lidí – většinou nezadaní a hledající – se Jitka, manželka Jana Konfršta, rozplakala, když začala hovořit o jejich vztahu: jaká je to krása, jak je to úžasné a nevyslovitelné, co s ním prožívá. Byla jsem tenkrát taky bez partnera a hleděla jsem na ni jako u vytržení. Něco nám sdělovala a možná toho víc předala slzami štěstí nežli slovy. Bylo to poprvé, kdy jsem nejenom rozumově, ale srdcem uvěřila, že žít krásný vztah jde. Je tady před mýma očima! Jen mi zbývalo rozluštit, v čem je Jitka „lepší“, když ona má partnera a já ne. I na to jsem si přišla: nezvládala jsem pořádně respekt neboli potřebovala jsem se uvolnit, abych na lidi ani na sebe netlačila (ve Vesmírných zákonech je toto v bodě neočekávat, nabízet). Ona byla méně upjatá, jemnější, tolik si věci nebrala, viděla jsem na ní větší klid, nežli jsem uměla já. Nezlobila jsem se na sebe ani jsem jí nezáviděla. Jen jsem se na tyto svoje nezvládnuté stránky víc zaměřila.

Potom na tom samém setkání jedna mladá dívka vyprávěla, jak si na pravého partnera počkala. Jak byla v očích vrstevnic nemožná, když ještě po dvacítce byla panna a jak měla chuť s tím už taky něco udělat. Ale rozhodnutí počkat si na toho pravého převážilo. A ona se dočkala. Nezačala si partnerství z jiného důvodu nežli pro skutečnou lásku. A je s tím pravým, a je to takové, že se to ani nedá vypovědět, jaká je to krása.

Tyto dvě ženy mi ukázaly poslední střípky, které jsem potřebovala do své mozaiky uložit: víru v pravé partnerství a respekt k sobě i k druhým. Z toho vyplynulo moje rozhodnutí: vztah si začnu jen s tím pravým – i kdyby to znamenalo, že do konce života budu sama, tak neslevím a nezačnu si vztah s nepravým. Pochopila jsem, že pravý partner je. Dokonce mi došlo, že stejně jako já po něm toužím, představuji si, jaký je, jak si spolu rozumíme, těším se na něho, to samé dělá po celý život i on. Rád by se mnou byl, vlastně celý život nedělá nic jiného nežli to, že se nějak ke mně blíží. Došlo mi, že jsem tu na světě proto, abych žila překrásné partnerství, a ne někdy bůh ví kdy, ale hned teď.

Tím jsem se nabídla pro partnerství s tím pravým, z plochosti a nesmyslnosti předchozího žití jsem se zdvihla na jemnější hladinu. Začala jsem ze sebe vysílat energie pěknému vztahu vstřícné. A dál? Začalo mi být tak krásně, jako kdybych partnerství s tím pravým žila. K tomu jsem uslyšela větu: Partnera nemusíš nikde hledat, on přijde a zazvoní u tvých dveří. Ze slepého člověka jsem se měnila v toho, kdo trochu začal otevírat oči. Z člověka pro partnerství nevyzrálého jsem postoupila o stupínek výš - k startovní čáře možného vztahu. Přestal záležet na tom, kdy se to v reálu všechno vyplní, protože mně bylo tak krásně, jako kdyby vztah už probíhal. Zavládl klid a mír – a byl všude. Chcete-li si to představit jako bezčasovost, tak já jsem se vznášela v bezčasovosti a na ničem nezáleželo, protože vše, po čem jsem dříve toužila, už bylo. V myšlenkách jsem úžasné partnerství už měla. A protože realita není nic jiného nežli naše myšlenky převedené do hmoty, nemohlo se stát nic jiného, nežli to, že se partner skutečně objevil. A  když řeknu, že přišel a zazvonil u mých dveří za pouhé tři dny!!! Bude vám to asi připadat jako pohádka. Ale bylo to tak.

S láskou a úctou Bohumila Truhlářová, www.cestastesti.cz