Karma nás baví 3.část: Existuje cesta do minulých životů?

A tak jsem se ptala no to či ono a začaly přicházet jasné odpovědi doplněné obrazovou projekcí – jako když sedíte v kině a sledujete úryvky z různých filmů. Bylo to nesmírně osvobozující. To, co mi celý život sedělo v zátylku jako zátěž, se začalo uvolňovat. Docházelo mi, proč uvažuji a cítím se „divně“. Čemu jsem celý život nerozuměla, to mělo najednou jasnou příčinu. Ptala jsem se přibližně na dvanáct rozdílných věcí a do tolika minulých životů jsem byla přizvána.

Například jsem pokládala tyto otázky: Proč jsem někdy taková nemastná neslaná, jako bych nevěděla čeho se chytnout a vše mi připadá jako marnost nad marnost? Uviděla jsem se jako hradní paní, celá v bílém, na hlavě vysoký bílý čepec – a chodila jsem po dokola ve věži. Muži byli v jejich mnohaleté ´svaté´ válce a já jsem byla ´čekatelka´; den za dnem, rok za rokem se nic nedělo a já jsem rezignovala v tomto trpném údělu.

Naopak už od dětství na sobě pozoruji, že jsem občas užvaněná, jak mě popíchne, děje-li se někde nějaké bezpráví a vrhám se do pomoci druhým. Uviděla jsem scénu z minulého života, kdy jsem se účastnila stávky. Byla jsem mužem, stála na sudu před ostatními dělníky a ohnivě jsem řečnila. Až do chvíle, kdy mě jeden z odpůrců stávky zastřelil, a já jsem mrtvá padla na zem.

Dále mi vytanulo na mysl, proč jsem se celý život tolik bála o otce, děsila jsem se toho, že by mohl zemřít. Uviděla jsem se s ním v životě, kdy jsem byla ještě dítě a on mužem, možná taky mým otcem – a byla jsem svědkem jeho tragického skonu. Před mýma dětskýma očima ho zachytil a usmrtil zemědělský stroj.

Jedna nevysvětlitelná záležitost se tlačila na druhou. Proč mám nedobrý pocit z velkých vodních ploch, proč se bojím žraloků?, ptala jsem se dál. Uviděla jsem se na lodi, která se potápěla. Paluba byla nahnutá a jeden námořník za druhým, když už se nemohli udržet, sklouzávali do vody, přímo do chřtánu žraloků. Nebylo úniku. Já jsem byla nejmladší ze všech, ještě nedospělý mladíček mezi ostřílenými mořskými vlky, kteří věděli, že moře je jejich domovem a jednou se stane i jejich hrobem. A ta chvíle právě nastala. Všichni se hlasitě modlili a zpívali náboženské písně. Já jsem byla šílená z toho, co mě čeká. A protože jsem situaci ani trochu nepřijala, přinesla jsem si do tohoto života fóbii na velké vodní plochy i na žraloky.

A můj současný strach z hadů, kde ten se vzal? I ten má příčinu v minulosti. Byla jsem malá holčička a náš ranč sousedil s druhým rančem, v němž bydlela rodina, kterou naši vůbec nesnášeli. Nevraživost byla cítit na každém kroku. Až do doby, kdy mě smrtelně uštkl jedovatý had a soused mě přinesl rodičům v náručí. Najednou bylo všechno jinak, na nesmyslné hádky nebyl čas. Položili mě do postele. Matka měla sklopenou hlavu, abych neviděla, jak pláče. Aby mi nedošlo, že mi není pomoci. Všichni stáli svorně kolem mne a já jsem jim říkala, že stejně jako jsem teď spojila hádající se rodiny, budu jednou ukazovat nesmyslnost hádek a možnost lásky i ostatním. Nikdo mě nebral vážně, mysleli si, že blouzním…

Vidíte, takové je to s našimi minulými životy. Máme jich za sebou spousty a všechny aspekty právě probíhajícího žití jdou skrze ně logicky vysvětlit. Jsou v nich okamžiky, kdy jsme si neuměli podržet vědomí o své nezničitelné duchovní podstatě a propadli jsme panice, když se přiblížil okamžik smrti a my jsme ho neuměli odvrátit. Naopak se v nich objevuje i nápověda o našem současném životním poslání. A jestlipak by bylo možné, že jsem jako umírající malá holčička hovořila o životě tomto? Vždyť já ve svých knihách nic jiného nedělám, nežli nabízím odložení nesvárů a hádek. Ale nedoporučuji čekat na neštěstí osobní či našich nejbližších, které nás k jinému pohledu na věc postrčí. Začít s něčím nesrovnatelně příjemnějším i smysluplnějším je dobré hned teď… Nápovědy o zlepšení mezilidských vztahů, o upevnění zdraví i o cestě ke svému životnímu poslání jsou tu pro nás pro všechny.