Karma nás baví 1.část Je možné najít pravého partnera?

Když jsem tuto otázku, krátce po svém rozvodu, položila panu ing. Janu Konfrštovi, odpověděl mi: „ano“. A kde je, jak ho najdu?, ptala jsem se dál. „Bohunko, ty jsi svého pravého partnera minula.“ Jak minula? „No, potkala jsi se s ním,  ale nezdvihla jsi oči. Dívala ses do země, nedošlo k propojení vašich energií skrze oči - a tak jste se přešli, minuli.“

Při cestě z konzultace domů jsem o všem přemýšlela. Tak já jsem nezdvihla oči! A toho pravého jsem potkala! Ale tím, že jsem se dívala do země, tak jsme se nekontaktovali! Je pravda, že pořád koukám do země… nemám moc sebejistoty. Ale, to hned změním! Budu se rozhlížet a o by bylo, abych „H“o nepotkala! Najednou jsem však v sobě uslyšela hlas: „Ale ty nebudeš tou, která si bude partnera vybírat.“ Zastyděla jsem se za svou chtivost a napadlo mě, že se do seznamování moc hrnu, plánuji si, že převezmu veškerou aktivitu. A tím, kdo by měl o svou ženu usilovat, je přece muž.  „Ale ani on nebude tím, kdo by si tě vybíral…“, uslyšela jsem v sobě dále. No, to byl gól! To, že já nemám být chtivá, to bych docela ještě pochopila. Ale že ani muž nebude tím, kdo si mě vybere? Tomu jsem nerozuměla ani trochu. Vždyť to nedává vůbec žádný smysl! Nežli jsem se propadla do bezradnosti, na mou mysl přišla další věta: „Budete vybráni…“

To, co popisuji výše, se událo před třinácti lety. Nerozuměla jsem větě „budete vybráni“ ani další informaci z konzultace: „Bohunko, toho pravého nepřehlédneš. Toho poznáš úplně bezpečně.“ Čas běžel a já jsem se snažila vybudovat pěkné partnerství, ale stále se mi to nedařilo. Nepotkávala jsem zlé muže, jenže jsme docházeli do bodu, kdy jsme se nemohli na společné cestě dál dohodnout. Třeba jsem chodila se Slovákem, bydlel už dlouhou dobu v Čechách a k tomu potřeboval dokončit svůj domeček na Slovensku a plánoval si, jak bude několik let v Norsku, aby si vydělal potřebný obnos peněz. Dívala jsem se na to, co mi říká, a věděla jsem, že takto žít nechci. Jemu to tak vyhovovalo, ale pro mne to nebyl společný vztah, nýbrž nesmysl. Nežli jsem vyslovila nahlas, že jeho rozhodnutím odejít do ciziny vlastně náš vztah skončil, všimla jsem si, že jsem začala mít dechové potíže. Nerozuměla jsem větě: „budete vybráni“, sdělení „pravého poznáš úplně jistě“ ani stavům, kdy jsem bezmocně lapala po dechu. Nápovědy chodily po střípcích a bylo na mně, jestli je složím do mozaiky, kterou sebe dovedu k něčemu lepšímu.

Vše vyvrcholilo okamžikem, kdy jsem prodělala zástavu dechu; stála jsem u stolu, držela jsem se jeho desky, nemohla jsem se nadechnout a v sobě slyšela slova: a teď rychle vymysli, co s tím uděláš nebo se už nenadechneš… Nevěřili byste, co mi všechno během těch pár vteřin prošlo hlavou! Musela jsem svoje úvahu o nesmyslnosti vztahu dotáhnout do konce a s mužem ze Slovenska se skutečně rozejít. Při rozchodu mi došlo, že tohle už dál žít nechci. Jestli mám na muže jiné nároky, nežli oni jsou schopni splnit, tak si s takovýmito typy ani vztah nesmím začínat. Vždycky jsem byla tou, kdo vztah končil, a muži nerozuměli, proč to dělám. Jejich zoufalost se mě dotýkalo. Zařekla jsem se, že už takto nikomu ubližovat nechci a nebudu.

Tam někde se rodilo rozhodnutí, že na vztahy musím jít jinak. Uběhlo pár měsíců a já jsem se rozhodla: „Vztah si začnu jen s tím pravým“. Vidíte, jaké je to ve vztazích celé nejasné: nikdo nám neřekne, kdo je to vlastně ten pravý, jak pravý partner vypadá, jak se chová, jak ho poznáme – a už vůbec ne, kde ho najdeme. A navíc po mém rozhodnutí, že vztah si začnu jen s tím pravým, přišla zkouška, zaplavil mě strach: „Co když toho pravého vůbec nepotkám?“, napadlo mne. No, ta možnost tu byla – a nebyla příjemná. Byla jsem prozkoušena, zda své rozhodnutí myslím vážně. Ale já jsem se s tím nepárala, během vteřiny jsem si řekla: vztahů mám za sebou několik a v manželství jsem žila přes dvacet let. Takže jestli už nemám nikoho potkat, tak budu do smrti sama. Prostě jsem neslevila, své původní rozhodnutí jsem potvrdila: „vztah si začnu jen s tím pravým“ platilo na 100%. Polovičních vztahů, kdy to chvíli šlo a potom jsme z toho byli oba nešťastní, protože naše cesty byly diametrálně odlišné, těch už jsem měla dost.