O co všechno jsme přišli, o co nás připravili!!! Sedíme doma jako pecky, nebyli jsme lyžovat ani na blbým kopci u nás… natož v Itálii nebo Rakousku. A moře, kam jsme každý rok...
...jezdili minimálně jednou? Vždyť my už nemůžeme navštívit ani známé a příbuzné pár kilometrů od nás!!!… A co chudáci děti – zájmové kroužky jim zavřeli, ztratily motivaci k učení, chybí jim kontakt s kamarády, jediné, co bude tahle generace umět, je koukat do počítačů a mobilů…Kam tohle povede? Taky vidíte tu hrůzu, co žijeme a co nás čeká?
A tuhle znáte?
Přijde žák k mistrovi a prosí o pomoc: „Mudárždí, prosím tě, pomoz mi. Doma je to hrozné! Žijeme jako všichni z naší vesnice v jedné místnosti se ženou a našimi pěti dětmi, ale jak děti dorůstají, tak se to nedá vydržet! Jsou hlučné, mluví jeden přes druhého, dokonce by si domů chtěli nastěhovat i pejska! A jedí tolik, že na ně nestačím vydělávat. Jsem už ze všeho příšerně unavený, nemůžu dá, přece se ženou máme nárok na trochu klidu a pohody, prosím tě, poraď nám, co s tím!
Mistr se zamyslel a řekl: „Pozvi k vám bratrance Gópála, ať u vás měsíc bydlí. A za měsíc přijď a uvidíš, že svoje trápení budeš mít vyřešeno.“
A tak žák udělal, co mistr řekl. A bratranec s sebou vzal i svoji manželku a jejich dvě kozy, tři ovce, psa, osla a sedm koček, bez nichž jejich děti nechtěly na měsíc opustit domov. A že dětí měl požehnaně: osm! A byly jako stupínky – od nemluvněte až po téměř dospělé. Žák myslel, že ten měsíc nepřežije: nepracoval už jenom od svítání do soumraku, ale i téměř celé noci, aby všechny uživil – a toho hluku, hádek, nepohodlí, zápachu ze zvířat… no byla to hrůza hrůz!!!
Když po měsíci všichni odešli, nemohl žák říci mistrovi říci nic jiného, nežli jak krásně se teď má – jaké štěstí se svou báječnou rodinou zažívá, až je mu divné, že si svého božského života nevšiml dřív…
Mistr mu napověděl: „Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Netrap se tím, co nemáš, ale važ si toho, co máš, protože by mohlo - díky tvé pýše - být mnohem, mnohem hůř…“
A tuhle znáte? Potkají se dva Češi a naříkají, o co všechno přišli, jak se jim a jejich dětem hrozně žije, co všechno nemůžou, jak je to hrozné, příšerné…
