Jak zvládnout (dědičnou) nemoc svého dítěte?

Lékaři nás varovali už před početím, že je zde riziko možného onemocnění našeho budoucího potomka. Že by dítě mohlo zdědit nemoc (ubývání svalů) po svém otci, vysvětlovala mi paní Věra  (věk 39 let, vdaná.) Ale byla zde – podle lékařů – i naděje, že se tak nestane. Tak jsme do toho šli. Klárka se narodila zdravá, je úžasná, je to náš poklad. Teď je jí 14 let a nic nenasvědčuje tomu, že by se její zdravotní stav mohl zhoršit. Ale nemůžeme se zbavit strachu, že by nemoc u ní přece jenom mohla vypuknout. Otec Klárky ubývání svalů má. Nemoc se u něho objevila při jednom z jeho horolezeckých výstupů, který nezvládl. Zřítil se ze skály z několika metrů a nejenom že se pomlátil a byl i v bezvědomí -  uvízl v trhlině, ze které ho dostávali několik hodin. Krátce na to nemoc propukla a teď je v takovém stavu, že už sám bez pomoci nechodí a nebude to dlouho trvat a bude odkázaný na invalidní vozík.    

Statistika je neúprosná

Z pozorování lékařů jasně vyplývá, že určité procento potomků skutečně stejnou nemocí - jakou mají rodiče, nebo jeden z rodičů - onemocní. Těmto nemocem lékaři přiřadili název dědičné. Ale je určitá část dětí, které i přes velmi nepříznivé prognózy, kdy je statisticky naděje na zdraví mizivá, neonemocní. A na to se přišla zeptat paní Věra. Tento aspekt potřebovala pochopit a zachytit jako písek, který cítila, že jí propadává mezi prsty. Neměla sílu dál jenom čekat, jak to všechno dopadne. Zatím bylo sice všechno v pořádku, ale co bude dál? Bude se to vyvíjet dobře? Má dceruška naději, že ji nemoc nepostihne? Nejistota ji sžírala dnem i nocí. Před očima měla manžela, jehož stav se den za dnem zhoršoval. Svaly na stehnech už téměř neexistovaly, byly to spíše jen kosti potažené kůží. Tohle přece pro moji dceru nechci! Prosím, pomozte nám.     

Dokud se nenaučíme na život dívat v širších souvislostech, budou statistické údaje platit

A tak jsem s pomocí začala. Aby matka mohla Klárce pomoci, musela jsem jí vysvětlit princip zdraví: jak tělo nás všech, tedy i její Klárky funguje. Co jí udrží mimo nemoci. Matka nesměla pokračovat ve své bezradnosti a v obavách, tím by Klárku nepodporovala, naopak by ji do nemoci strhávala. Aby si paní Věra uvědomila, o co vlastně v jejich rodině jde, použila jsem podobenství. Řekla jsem jí: představte si život člověka jako strom. A ten strom je hodně vysoký. A jako Libuška Šafránková v pohádce Popelka seděla na jedné z větví v určité výšce, úplně stejné je to i s námi. Každý máme svůj strom. Jenom na rozdíl od Popelky nás na něj nikdo nevysadil. Kde se nacházíme, tam jsme se svým přičiněním sami dostali.  Jeden strom má váš manžel, druhý Klárka, ač je teprve dítě, další strom je váš a vedle stojí i můj.

A takto si můžeme představit životy všech lidí na Zemi – ač ve společnosti druhých, každý máme svůj vlastní strom, po němž se pohybujeme. Podobenstvím přibližuji něco, o čem běžně nevíme -  a co nevědí ani lékaři. Že nejsme jenom snůška masa a kostí – a dalších hmotných částeček – z čehož je vytvořeno naše tělo. Že v oblasti nemocí a zdraví jde o něco víc. Hmotná těla sice máme, ale chceme-li proniknout k příčinám nemocí a zdraví, musíme pokročit dál. Dokud totiž nepochopíme, že naše hmotná těla se pohybují v režii světa očima neviditelného, na platformě lidských myšlenek, statistky budou neomylně platit – a Klárka by skutečně mohla onemocnět. Nutně musíte pochopit víc, nežli je teď běžné! A to potom Klárce zprostředkovat… A tak jsem ve vysvětlování pokračovala.

Obezřetně važme každý svůj krok

Paní Věro, a teď si dále zkuste představit, že nejenom že jsme v určité výši na stromě, ale k tomu ještě v jedné ruce držíme váhy a v ruce druhé popsaný list papíru. A k čemu to všechno? Na papíru jsou vypsané úkoly, které jsme povinni právě na té dosažené úrovni zvládnout.  A váhy slouží k tomu, že nám ukazují, jak se nám to daří. Jedna miska vah je plná, jsou na ní naše zkušenosti minulé, tedy to, co už jsme se naučili, díky čemu se nám podařilo po své životní cestě (po svém stromě) se dostat až sem, třeba do výše dvaceti, nebo i více metrů. A druhá miska čeká, čím svou úroveň potvrdíme. Jaký názor – jakou svou myšlenku, slovo nebo čin – položíme na misku druhou, aby došlo k vyrovnání, k tzv. harmonii. Lékaři s myšlenkovým pozadím nemocí nepracují. Neřeknou vám: maminko, to že se dítě narodilo do vaší rodiny, to se nestalo náhodou. Přišlo se učit od vás – a i vy od něho. A to, co od vás může „zdědit“ nejsou vaše nemoci, ale mohlo by podlehnout vašemu pomýlenému způsobu uvažování, díky kterému by nemoc vypukla. Proto jste teď spolu – učíte se společně smysluplným krokům dál: jak lézt po stromě výš, do větší moudrosti a tedy i do pevnějšího zdraví.

Nikdo neumíme stoprocentně harmonizovat své kroky životem, abychom v každém okamžiku přesně vycítili, co máme právě udělat. Ale jsme povinni se to učit. Proto se Klárka právě k vám narodila., s vámi má šanci to zvládnout - teď je vaše dítě a vy jste jejími průvodci. Máte povinnost jí vysvětlit, že její zdraví je závislé na tom, jak své osobní úkoly bude zvládat sama za sebe na „svém stromě“ se svojí váhou v ruce. A nejenom že si o tom s ní budete povídat, budete jí i v praxi – na vašem osobním příkladě – ukazovat, že to není utopie, že zvládat to, co nás v životě potkává skutečně lze.