Jak najít pravého partnera - 1.díl

Existuje vůbec pravý partner? V době minulé – pár měsíců po rozvodu – jsem se zamýšlela nad tím, kde najdu toho pravého muže. Lámala jsem si hlavu s tím, zda vůbec existuje. A jestli ano, jak je možné se k němu dostat? Pro radu jsem jela k panu Janu Konfrštovi (www.povidanisjanem.cz) a on mi řekl: Bohunko, s tím pravím, jste se minuli. Ty, jak máš ve zvyku, jsi koukala na zem, nezdvihla jsi oči a tak jste se minuli… Já jsem s ním mluvila a nezdvihla jsem oči? Ne, nemluvila, prošli jste kolem sebe, nekontaktovali jste se. Tak jsem se rozhodla neklopit oči a toho pravého uvidět  Nápověda z rozhovoru s Janem byla jasná: zdvihnout oči a rozhlížet se… až toho pravého uvidím.  Jenže když jsem se k tomuto rozhodla, hned jsem v sobě uslyšela slova: Ale ty nebudeš tou, která si partnera bude vybírat. Aha, zastyděla jsem se, já nesmím být tak chtivá! Aktivnější při seznamování je přece muž… Jenže když jsem po této své myšlence v sobě uslyšela slova: Ale ani on si tě nebude vybírat., byla jsem se svým přemýšlením v konci. Tak tomu jsem skutečně nerozuměla. Rozuzlení přišlo v následující větě: Budete vybráni. Co znamená „budete vybráni“ a kde je pravý partner Tyto dvě věci spolu souvisí: „vybráni“ a „pravý“. Co já jsem se s tímto tématem natrápila! Přemýšlela jsem, kde je ten pravý. A jaké by měl mít vlastnosti, co by už měl mít zvládnuté, abychom se k sobě hodili, abychom si rozuměli. A víte, že právě otázka: Kde je pro mě pravý partner? je brzdou, díky níž stojíme na místě a nikdy se s ním nesetkáme? Nevěříte mi? A já přesto tvrdím, že kdo přemýšlí a říká: „Kde je?“ a k tomu vymýšlí, jaké by měl mít vlastnosti, pravého partnera nenajde.  

Budete vybráni…

Představte si dlaně rukou položené na desce stolu. A pod jednou dlaní je uvězněný muž, pod druhou žena. Tak vypadají dva lidé, kteří se chtějí setkat a ptají se: Kde je ten pravý? Chtěli by ho uvidět, setkat se s ním, vědí, že na to mají právo – jenže, a to JENŽE napíši klidně velkými písmeny: JENŽE zapomněli, že domáhat se pravého partnera je sice pokus možný, ale neplatný.

Být připláclí dlaní k desce stolu a žít krásné partnerství, to vskutku nejde k sobě.

Jako každá situace v životě – i tato – má řešení… Co tedy udělat, abychom toho pravého či tu pravou potkali? Musíme se přestat ptát: Kde je ten pravý? Je třeba navždy s touto otázkou přestat – a změnit ji na úplně jinou! Trvale a opakovaně se ptát na jediné: Kde jsem já?

Kde jsem já?

Jsem žena držící se při zemi, s očima sklopenýma dolů, a tudíž míjím, co bych měla vidět? A proč to dělám – stydím se, protože nemám všechny vlastnosti o.k.? Bojím se, že by mohlo vyjít najevo, co jsem skutečně zač? Jsem netečná k nabízené příležitosti toho pravého potkat, protože ani nevím, jestli partnerství zvládnu; rodiče nic pěkného nežili, celý život jsem vůči sobě slyšela kritiku, jak jsem špatná a navíc v okolí nevidím žádnou dvojici, která by pěkný vztah měla….

Až když jsem takto začala uvažovat: až když jsem si v hlavě a v srdci rovnala: Kde jsem já? - přestávala jsem se stydět, vinit, trápit, vyčítat si, kritizovat (i domáhat), začala jsem být připravená k tomu, abych mohla „být vybrána“. Zpytováním svědomí, tříbením myšlenek i citů se ruka, kterou jsem byla přitlačená k desce stolu, začala zdvíhat. Svou aktivitou zaměřenou na zlepšování sebe jsem se zjemnila. Ne domáháním se: kde je ten pravý? Ale prací na sobě ve smyslu: A kde jsem vlastně já? jsem se dostala z běžných tlaků každodenního žití úplně jinam. „Vznesla jsem se“ – dlaň se zdvihla z desky stolu, prsty se od sebe oddálily - a já jsem najednou byla tou rukou… Byla jsem připravená k tomu, aby (až i partner na sobě zapracuje a taky se zdvihne z plochosti žití) se jeho prsty propletly s mými. Stála jsem na startu pořádného partnerství, nabídla jsem se k tomu, abych mohla být vybrána… 

Toť vše

Nic víc skutečně nebylo třeba udělat. Tady by mé vyprávění mohlo skončit, protože tímto jsem zvládla, co bylo třeba a dál „šlo všechno samo“ ráz na ráz. Došlo mi, že celý život je o úctě k sobě i k druhým, o umění dát si hodnotu. A napadly mě k tomu tři věty: Vztah si začnu jen s tím pravým (a když jsem se lekla, že ho nikdy nenajdu, vydržela jsem to a řekla: ne, neslevím a nepůjdu pod svou úroveň, s nepravým žít nebudu). Začala jsem se cítit tak krásně, jako kdybych už nejlepšího partnera měla vedle sebe… Druhá věta byla: Mám nejlepšího partnera z celého vesmíru (a není to člověk bez chyb, ale je nejlepší zrovna pro mě). To se mi líbilo. A do třetice mi došlo, že pěkné vztahy nejsou pro nějaké výjimečné lidi a nepřihodí se jen jednou za sto let někomu, kdo prožil celý život v jeskyni v modlitbách a odříkání jako poustevník. Nýbrž jsou pro nás normální smrtelníky, pro nedokonalé lidi s chybami – jen je třeba vědět, že právě pro pořádné vztahy tu na zemi jsme a máme je žít teď hned. 

Tedy: rozhoduji se pro vztah s tím pravým, on je tím nejlepším pro mě a máme spolu žít teď hned.

Partnera nikde nehledej, přijde a zazvoní u tvých dveří…

Tímto uspořádáním myšlenek jsem se vznesla do překrásných pocitů úcty a lásky k sobě i k druhým… a k tomu jsem v sobě uslyšela větu: Partnera nikde nehledej, přijde a zazvoní u tvých dveří… A teď se něčeho přidržte, protože tomu, co uslyšíte, asi nebudete věřit: u mých dveří se ten pravý skutečně objevil – a to za pouhé tři dny!!! Ale o tom až příště. Navíc si objasníme, jak se vůbec pravý partner od nepravého pozná, a jak se liší stav, když dva „jsou vybráni“ od povrchních růžových brýlí zamilovanosti.

Bohumila Truhlářová, www.cestastesti.cz