Dokážeme ovlivnit lidi kolem sebe, aby nás život s nimi nebolel?

Tchýně, ale někdy i matka, šéf, soused a další a další, nám umějí ze života udělat peklo. Mě tato životní zkouška potkala v podobě matky. Jestli otec matku chtěl či nechtěl, to je otázka. Říkal, že si sňatkem „podtrhl mládí“ – a to se ženil ve 42 letech. Matka zase na jejich začátky vzpomíná, že otec byl hodný akorát jednou, když pršelo a on ji půjčil bundu, aby nezmohla. A k tomu celý život hovořila o své nenaplněné lásce, o chlapci, který si šel říci o její ruku a rodiče ho vyhodili se slovy: Co tu ta nuzota pohledává… který pak následně odešel a už se k ní nikdy nevrátil. Psal se rok 1954 a s otcem se brali v 9. měsíci jejího těhotenství. Matka se upnula na dceru, která se záhy narodila. Čí vlastně ta maličká byla, to v naší rodině zůstalo tabu. Když jsem po třech letech přišla na svět já, vztah matky s otcem byl v hluboké krizi. Rodiče si nás rozdělili: otec preferoval mě a v sestře viděl matku, se kterou se nedalo vyjít. Matka preferovala sestru a na mně jí vadilo úplně všechno. Nepamatuji se, že by mě někdy pohladila, vzala za ruku, pochválila, dala pusu. Hmotně jsem nestrádala, to nemohu říci, ale jinak mě všechno s ní nesmírně bolelo a nedalo se pochopit, proč to dělá.

Když jsem se v roce 1993 díky své těžké nemoci dostala na kurz sebepoznání, první bylo to, že jsem při meditaci narazila na matku. Všichni viděli v meditaci nějaké pěkné věci a já její lebku. A k tomu dovětek: „Základem všech lidí je lebka. A jestli chceš vidět něco pěkného, musíš lebku matky „oplácat“…“ Vysvětleno mi to bylo tak, že jsem jí neodpustila, nemám ji přijatou. Dovedla jsem sebe k potřebě zvládnout tento vztah. Udělala jsem si z toho úkol číslo jedna s přesvědčením, že bez napřímení vztahu k matce nemohu dobře žít ani vztahy další. A tak jsem začala – odpouštěla jsem jí i sobě, smiřovala se s tím, co probíhalo, snažila jsem se pochopit širší souvislosti a probíhající situace lépe a lépe zvládat.  Matka byla úžasná učitelka, týrala mě horem dolem – při osobním kontaktu, ale i telefonem, pomluvami. Nezastavila se před ničím. Když jsem se po letech odpouštění (v roce 2006) dostala do bodu, že jsem křičela v přítomnosti matky jako pominutá (tzv. mi ruply nervy a já „matkou“ zahnaná do úzkých jsem nevěděla kudy kam), při pohledu na ni mi došlo, že to nekřičím na ni. Nebyla jsem nikam zahnaná matkou, ale svými nesprávnými rozhodnutími… K ní jsem po 14 letech soustavného odpouštění nic negativního necítila. Ona sice stála pár kroků ode mne, ale jí se moje hlasitá slova netýkala. A koho asi, když v místnosti kromě ní a mě nikdo jiný nebyl? Došlo mi, že řvu na sebe – bezmocnost, nesmyslnost, bezvýchodnost, marnost mého žití, ustupování až za hranici lidskosti - se scvrkly do toho okamžiku. A k tomu jsem v sobě uslyšela slova: „Došla jsi přesně do toho bodu jako před lety tvůj otec. On zemřel na rakovinu, teď jsi na řadě ty.“

Všechno to bylo šílené! Celý můj život, kdy jsem se snažila po dobrém vyjít s lidmi, kteří do mé ruky nabídnuté ke spolupráci opakovaně kopali, byla jedna velká bolest. A tady bych mohla skončit. Protože podobných situací, kdy se s druhými lidmi, často se svými nejbližšími, nemůžeme dohodnout, známe z praxe celou řadu. Jenže mně se povedl husarský kousek, přesněji nám. Mně a mému partnerovi se podařilo maminku přibližně během jednoho roku „změnit v anděla“. Zní to hloupě nazvat matku, se kterou jsem celý život měla vztah plný nenávisti, andělem? Ale jak jinak popsat člověka, který je laskavý a neskonale moudrý? Ví, že pěkné věci jde žít a taky je praktikuje? Ano, toto všechno maminka po své osmdesátce na výbornou zvládla. A jak se ze vztahu, který byl dlouhá desetiletí plný bolesti, stal vztah andělsky nádherný? O tom si řekneme v dalším příspěvku.