Co před námi mělo být skryto a týká se to poslání českého národa

Úvod k tomuto tématu by mohl být o tom, jak z nás ten či onen ´silák´ u moci dělá nýmandy. Z nás, z českého národa – z Čechů, Moravanů, Slezanů. 

Rakousku-Uhersku jsme nestáli za to, aby nás coby rovnocenné lidi přizvali k vládnutí, čeština a český národ vůbec pro ně byl póvl. Němci zabrali naše území a roztahovali se tu, jak se jim zlíbilo: Heydrich se nestyděl zvát své spojence do Prahy slovy: ´Vítám vás v krásném německém městě Praha´. Rusové z nás udělali dojnou krávu a z hospodářské prosperity první republiky nám nezbylo zhola nic. Ale byť se v každé době najdou ti, kteří se přidají na stranu utlačovatelů, cpou si kapsy výhodami, bezostyšně likvidují náš národ, byť z něj vzešli a do něj patří, jsou jen protiváhou jádru národa.

Ač je nás oproti našim současným utlačovatelům pár - deseti a stamiliony lidí proti našim deseti milionům - něco by měl český národ vědět.

Lžou a utlačují nás nejenom teď prostřednictvím nadnárodních zločineckých spolků, kterým přisluhují naši současní ´siláci´ u moci. Lhali nám celá staletí, kam oko dohlédne. Z dějin se vytratila zodpovědnost. Církev nám podstrčila lži o životě věčném, který nastane u poslušných lidí - po jejich smrti. A donutili lidi nevěřit si a nespoléhat na sebe. Sebe prohlásili za ty, kteří jediní vědí, co je pravda – kdo si dovolil přemýšlet, toho upálili. Strach není výdobytkem dneška, předáváme si ho z generace na generaci jako horký brambor. Lidi u moci ho jen trochu přihřejí a další generace se bojí – ti toho, ti něčeho jiného.

A nejde jen o strach, ale o klamání lidí, kdy naši předci byli donuceni věřit, že Kristus byl jakousi chimérou a ne člověkem. Že prý se narodil jen tak z ničeho, nějakým osvícením skrze anděla. Kdo z nás ví, jakého měl Kristus otce, jak žil v dětství, kdo mu pomáhal během dětství, jak vycházel s matkou, jak nesla jeho poslání, kdo ho podporoval… kdo s ním diskutoval, kdo mu věřil… (např. kniha ing. Jana Konfršta ´Poutník´ napoví)

Naučili jsme se v této oblasti planety země věřit tomu, co nám nařídila církev: bojíme se ptát se svého svědomí, co je pravda a co není.  Vůbec si nedovolíme byť jen pomyslet na to, co šířil Budha a podle čeho žijí v jiné části zeměkoule, kde krvavá ruka církve nestačila pravdy zadusit.

Kde jim z hlav nevymlátila informace např. o návaznosti životů, o zodpovědnosti, kdy to, co děláme druhému si jednou – sice třeba až v příštím životě – ale přece, budeme muset prožít, zakusit ve svém vlastním těle.

A jak se to týká českého národa? Nadčasově vstoupíme s plněním poslání národa do této doby, kdy mocní v duchu hesla ´rozděl a panuj´ mezi nás vnášejí neklid a nutí nás vzájemně se nenávidět? Musí znovu vystoupit člověk velikosti Krista s připomenutím: kdo my lidé jsme a co je naší podstatou? Že jádro člověka, jádro národa není válka, není to potřeba ubližovat, nejsou to lži a podvody… kterými nás mocní momentálně ubíjejí jako by to byla jediná skutečná realita. Budeme se stále něčeho bát nebo se dopídíme poslání, které je tak krásné, až se tají dech?