…a Život je dobrodružství s dobrým koncem

Život jsem napsala s velkým Ž a mám na mysli posloupnost a následnost dílčích životů – se kterou nikdo nepočítá a která jediná nám umožní odpovědět si i na to, co dosud neznáme. Žijeme tady a teď a nevíme ani co bylo před tím, ani co bude pak, po smrti. Nikdo nám to neřekne ani nikterak nezprostředkuje. A ač tuto informaci máme všichni uloženou v sobě, ne každý si ji dokážeme „vyzdvihnout do vědomí“ tak, abychom jí porozuměli. My s partnerem téměř denně meditujeme, ptáme se svého nitra, zda by bylo možné poznat to, co je třeba na našich životech ještě změnit k lepšímu, čemu nerozumíme a bylo by záhodno to nejenom poznat, ale i se tím zaobírat. Při poslední meditaci jsem se ptala, co předcházelo tomu, co žiji teď. Jaké vývojové etapy jsem v minulosti (v minulých životech) procházela, čím jsem se dovedla k tomu, co jsem prožívala např. v dětství a co prožívám teď. V předcházejících příspěvcích jsem psala o vztahu k mojí matce, který nepatřil k nejsnazším a co jsem se dozvěděla v meditaci, to s tím úzce souviselo.

V první vývojové etapě jsem žila v krutostech a bolestech válek a utrpení. Učila jsem se v těchto nelidských podmínkách přežít, nezbláznit se z toho nesmyslného vraždění a cynického ubližování člověka člověku. Nebylo v mých silách to změnit.

Do další vývojové etapy jsem si z toho přinesla nevíru v sebe i v lidi kolem, nedostatek sebeúcty, z čehož v následující vývojové etapě vytryskla neradostnost žití. V těchto dvou vývojových etapách jsem se učila povznést se nad bolesti světa, nechovat se jako bych měla v ruce kouzelný proutek, se kterým všechno naráz změním k lepšímu, ale abych především a prvořadě k lepšímu měnila sebe. Abych si na sebe nebrala větší zátěž, nežli jakou jsem schopná unést, abych tzv. zůstala „nad tím“ – věděla, že zlo existuje a neztratí se ze světa hned teď. Ale nesmím se zlými skutky nechat otrávit ani se zlu podřídit.

Potom přišla další etapa, kdy z hrůz světa, nevíry v sebe, a potřeby naučit se žít radost vyplynula potřeba zesílit – a to na hodně osobních prožitcích s nejbližšími lidmi. V tom mi právě pomáhala v tomto životě matka: učila mě věřit si a nebýt slabá jako třtina ve větru se klátící.

My si často vůbec neuvědomujeme, že náš život začíná daleko před tím, nežli co si o sobě vybavujeme. Že zrod na tento svět (na planetu Zemi) a právě v tuto dobu, se formoval v době minulé. Že něco tomu dalo příčinu, že jsme se narodili my právě do Čech a další lidé třeba do Sírie, do Kanady či na Tichomořské ostrovy. Nikdo nikde není náhodně ani zbytečně. Podle toho, jak žil svůj dílčí život minulý, co se v něm naučil, k jakým závěrům došel, tak z toho vyplývá, co se má naučit teď. Takové podmínky teď k životu má a v takové společnosti se nachází, která je pro jeho další růst řádným směrem nejvíc inspirující!

Nikdo nás nenaučí, co je to Život s velkým Ž. Nikdo nám zákonitosti světa nezprostředkuje, když se do objevování tajů vývoje nepustíme sami. Maminkou celé moje dobrodružství v tomto životě začalo. Nejenom tím, že mě porodila, ale dovedla mě i ke mně samotné, vlastně mě přivedla k odpouštění. Bylo to jako odkrývat nánosy bláta. Co pod nimy bylo? Normálnost o tomto světě: informace, že život každého člověka má smysl a nikdo z nás přesně nevíme, co jsme zač. A že se hned teď ani celou pravdu nedozvíme, protože nejsme jen těla z masa a kostí, která očima vidíme, ale vše drží pohromadě energie lidských myšlenek. A v nich platí stejná pravidla pro všechny: dělej co nejvíc dobrého, život máš jen na určitou dobu a jednou by tě mohlo mrzet, že jsi mnohé promarnil. A když už všechno ideálně v probíhajícím čase nezvládáš a všemu pořádně nerozumíš, tak se alespoň nauč nestavět se proti zákonitostem lidského bytí na zadní. Přijímej, co se děje. Stejně už před tím nejde zavírat oči, když už to jednou v tvém životě probíhá. Hůř už bylo: daleko horší etapy vývoje máš už za sebou. Jestli žiješ hodně osobní tlaky mezi nejbližšími v tvé rodině, tak už jsi na tom dobře, to si uvědom! Nežehrej na nic a spíš se zamysli nad sebou, vždyť lidé tě učí být osobností!

Skrze každodenní normální život se učíme vnímat hlubší souvislosti. Vědět, že právě teď probíhající život je dílčí záležitostí, že není první ani poslední – že je to korálek, který přidáváme na šňůrku k těm, které už tam jsou. A další k nim ještě přibudou. Pokladem všeho jsou naše osobní postoje, niterné myšlenky, které v nějaké podobě ze sebe vysíláme, a jimiž si – třeba dosud nevědomě – připravujeme svoje příští: např. svoje další rodiče, národ, dobu do které se příště narodíme. A až bude šňůrka plná? Pak v nás nezbude jediný nepatřičný postoj: nevíra v sebe i v lidi kolem, neradostnost, slabost a další nedokonalosti vezmou za své. Skrze dílčí životy s malým ž (z nichž jeden takový právě teď prožíváme) pochopíme, co znamenaly naše vývojové etapy. Slova problémy a těžkosti třeba nakonec odložíme a pochopíme dobrodružnost svého konání. A cesta minulými věky, vývoj jednoho člověka od A až po Z, který shrnujeme pod pojem Život s velkým Ž pro nás přestane být nepochopitelnou utopií.