Malé zamyšlení nad tím, kam směřuje v energetice čím dál silněji Německu a taky o tom, zda je moudré kráčet s ním či aspoň stejným směrem...
Ač diskusi v odborných kruzích vládne obecně ekonomická krize, naše země stojí v energetice na podobné křižovatce, na jaké jsme v telekomunikacích stáli před 15 lety. Z pohledu peněženek mého i pohledu našich spoluobčanů je samozřejmě zajímavá výše přerozdělování ve prospěch obnovitelných zdrojů (OZE). Že je toto přerozdělování nezbytné, to je bohužel prostý fakt, kupní síla našich občanů prozatím není uzpůsobena plnému promítnutí podpor OZE do koncových cen elektřiny.
Ve stínu úvah o bioplynových stanicích (které nepochybně v naší zemi se zemědělskou tradicí včetně živočišné výroby jsou smysluplnější než solární panely) poněkud zůstává český jaderný program, respektive seriózní debata o jeho pro a proti. Slovo český v sousloví s jaderným programem by bohužel mělo být v uvozovkách, poněvadž Česko v každém případě bude pouze příjemcem a plátcem technologií z jiných zemí a v lepším případě i příjemcem s energetikou snad souvisejících offsetových programů.
Velký investiční program se však může proměnit ve snadnou blamáž. Proč? Investice do velkých technologických celků mohou být totiž také labutí písní "klasické energetiky" ve prospěch decentralizovaných jednotek. Ten, kdo před 10 lety investoval v telekomunikacích do optických sítí, by mohl slova o labutí písni dosvědčit. V naší, české situaci, je však o jeden důvod k obezřetnosti víc. Tímto důvodem je situace v Německu.
Premisa, že se pohybujeme na liberalizovaném trhu, přičemž našimi přirozenými a ekonomicky většinovými sousedy, jsou německy mluvící regiony (Německo, Rakousko, v určitém slova smyslu i Švýcarsko, k jejichž měně byla ještě nedávno česká koruna přirovnávána), je nezpochybnitelná.
Otevřenost trhu s elektřinou směrem na západ naneštěstí není doprovázen odpovídajícími kroky východním směrem, čímž myslím zejména deficitní Balkán. Jsme tudíž ve vlastním zájmu nuceni sledovat dění u našich německy mluvících sousedů. A v Německu jsou karty rozdány jasně - tato země se vzdává jádra a uhlí definuje jako přechodný zdroj (dočasnost je pak definována jen o málo delší, než plánovaná dostavba Temelína). Německo tedy jasně směřuje k decentralizované energetice se vším co k tomu patří. A historická zkušenost - bez jakékoliv ironie - říká, že Němci své záměry obvykle dotahují do konce. Neměli bychom tedy v naší ekonomice spíše vsadit na inovace v malých zdrojích, komponenty a projektování smart-gridů a orientovat se na toto německé know-how?
Má to logiku i pro Vás - pro čtenáře?
