Vlastenectví

Být vlastencem se v dnešní době moc nenosí. Dokonce bych řekl, že se lidé až stydí k vlastenectví hlásit. Není to moderní a společensky akceptovatelné.  Ale když nebudeme vlastenci dnes, tak kdy?!

Vlastenec je člověk, který má vysokou náklonost ke své zemi, identifikuje se s ní, chce blaho své země a je ochoten se pro svou zemi obětovat. Alespoň tak zní obecně přijatá definice od profesora filosofie Stephena Nathansona.

Mimochodem, vlastenectví je shodný pojem se slovem patriotismus, který se používá v anglo-americké vlivové zóně. Nicméně, my máme krásné slovo vlastenectví, tak si ho zachovejme.

Ještě jeden pojem si musíme osvětlit. Vlastenectví je zaměňováno se slovem nacionalismus. Panuje ale shoda na tom, že tato dvě slova nejsou totožná a rozdíl mezi nimi podle mě nejlépe vystihl George Orwell, který nacionalismus považoval za agresivní, protože nacionalistům jde o moc a prestiž pro svůj národ, zatímco vlastenectví chápal defensivně, jako oddanost místu a způsobu života, který jedinec sice považuje za nejlepší, ale nevnucuje ho okolí.

V dnešní době se k vlastenectví hlásí jen extrémně pravicové skupiny. To je škoda. I díky tomu získává tak negativní výklad.

Vlastenectví odešlo z našeho slovníku, protože odešlo z našich srdcí. Nevážíme si dostatečně toho, kde žijeme. Zapomínáme na naši historii, zapomínáme na hrdost. Ovládl nás spotřební způsob života, honba za úspěchem, povrchnost a přístup: hlavně se moc nestarat. Žádné hlubší hodnoty, žádné společné cíle. Každý za sebe.

To vše má dalekosáhlé důsledky. Ztrácíme jako národ víru, sebevědomí. Smějeme se našemu švejkovství, ale jsme na něj vlastně hrdí. Nestaráme se, co s námi bude za dvacet, třicet či padesát let. Jestli zemi zvelebujeme pro naše děti. Upadající školství, umírající věda, odliv chytrých lidí do zahraničí. To vše má spojitost se ztrátou vlastenectví.

Není třeba se zastavit a zapřemýšlet o hlubších věcech? O slovech jako VLAST, SVOBODA, BUDOUCNOST?!

Vždyť, pokud se podíváme po okolí, tak Slováci jsou větší vlastenci, Poláci byli hrdí vždy, Maďaři také. Němci? Málokdo více. Stejně jako Angličané, Irčané a Skoti. Američané jsou tím pověstní – jsou druhý nejhrdější národ.

Nejvíce hrdí na svou zemi jsou Severní Korejci. Že zrovna toto je to úsměvné? Ano, ale i když jsou směšní s tím svým pláčem, mávátkama a oddaností Kimovi, tak jsou ochotni se pro svou zemi se obětovat a bojí se jich proto celý svět.

Nemám v úmyslu napodobovat Severní Koreu. Stačilo by mi, kdyby se pár, nebo raději více, lidí zamyslelo a podívalo zodpovědněji do budoucnosti.

Navíc je dobrá doba. Završuje se třetí stoletý cyklus národního uvědomění, tak kdy jindy?

Národní obrození začalo na konci osmnáctého století. Sem se datují počátky českého divadla, básnictví a žurnalistiky. Stavěli jsme se na odpor josefínským centralizačním snahám. Na začátku devatenáctého století nabralo na síle a mezi roky 1830-1848 vrcholilo a stalo se celonárodním hnutím. Sem patří jména jako Palacký, Mácha nebo Němcová.

O sto let později jsme se díky tomu, že jsme byli nejvyspělejší částí Rakouska-Uherska mohli po První světové válce osamostatnit a stát se úspěšnou zemí. Z té doby známe jména jako Masaryk, Kramář, Rašín, Čapek, ale také Škoda, Laurin a Clement, Kolben a Daněk, Plzeňský prazdroj apod.

A dnes uběhlo dalších sto let. Prožili jsme sice krásná devadesátá léta, ale radost ze svobody příliš rychle vyprchala a dnes jsme, kde jsme. Máme Zemana, Babiše, Kalouska a Okamuru.

Proto právě dnes je ideální doba přemýšlet o nás jako národu a o vlasti, ve které žijeme. S diktátem přicházejícím z EU, s uprchlíky ohrožujícími náš způsob života, se sluníčkáři a multikulturalisty, s Lidlem a jeho pokrytectvím s kříži.

Bylo by hezké začít hledat naši národní hrdost a vlastenectví.

Kvůli budoucnosti.