Rok to vydržet nejde!

Jedinou cestou, jak se vyhnout zahlcení zdravotnických zařízení a počítání velkého množství mrtvých je udržet stávající izolaci a ostatní nařízení až do doby, kdy bude k dispozici vakcína. To je ale nesmysl. 

Jestli se odborníci na něčem shodnou, tak na tom, že ve chvíli, kdy se karanténa a opatření uvolní, tak se COVID-19 vrátí a propukne s takovou silou, že s velkou pravděpodobností stejně dojde k zahlcení zdravotnických zařízení. 

Obecně odhadovaný horizont, ve kterém by mohla být k dispozici vakcína je rok až rok a půl. 

Z hlediska epidemiologů by bylo ideální udržet stávající stav až do té doby. 

Ze zdravotního hlediska je to jistě pravda. Ovšem ekonomicky to je nesmysl. 

Takže: pokud ekonomicky nevydržíme v současném karanténním stavu celý rok, jaký má smysl ho držet měsíc? Ano, nyní zpomalíme vývoj pandemie, ale to je jedno, když za měsíc či dva, až se stav uvolní, se stejně rozjede naplno.  

To jsou věci, které všichni ví, ale neslyšel jsem o tom mluvit. Nikdo nedělá plány, jak na to. Jak je to možné?

Ničíme ekonomiku, zaděláváme na velký existenční problém pro obrovské množství lidí, a to jen proto, abychom celý problém o dva měsíce oddálili? Pokud to má smysl, tak ať někdo řekne jaký.

Stále si myslím, že stejně nezbyde nic jiného než v karanténě nechat lidi, co jsou v cílové skupině. To znamená lidi přes 65 let a lidi vážně nemocné. Karanténa bez kontaktu po dobu jednoho roku. Bylo by to pro ty lidi drsné, ale mohlo by to být řešení. A navíc by to mohlo být velmi inspirující pro celou společnost.

Znamenalo by to dát do karantény cca. 3 mil. lidí (2 mil. důchodců a 1 mil. nemocných). To by bylo každém případě lepší než stávajících 10 milionů. Navíc většina z těchto lidí je stejně už v důchodu, takže zásah do ekonomiky by byl malý. 

Co se týká nákladů státu, tak důchodci berou důchod, takže by se nemusely nastavovat „záchranné balíčky“. Ekonomika by normálně běžela. 

A ta inspirace pro společnost? O lidi v karanténě bychom se museli starat. Nákupy by byly samozřejmostí, ale museli bychom s nimi komunikovat, aby se nezbláznili. To by byla příležitost pro utužení sousedských vztahů, pro to, aby si lidé uvědomili, jak je pomoc důležitá, aby spolupracovali stejně jako dnes, kdy se šijí roušky a dodávají se na potřebná místa. Lidé v karanténě by prostě byli jako Tamagoči (tímto příměrem jsem se zřejmě dotkl citlivých lidí, tak to se omlouvám, ale nemyslím to nikterak urážlivě). Jde mi o to, že naším úkolem by v takovém případě bylo udržet tyto lidi v karanténě nejen naživu, ale v hlavně dobré pohodě.