Jsem agnostik. Boha ke svému štěstí nepotřebuji. Ani k tomu, abych věděl, kdo jsem. Vy ano?
Nedávno jsem v Respektu četl článek o víře a církvích v České republice. Jeden z lidí, kteří tam vypovídali o svém osudu, byl teolog Jakub Formánek. Jeho výpověď byla asi takováto:
Byl normální kluk, co čte Nietzscheho, cvičí Kung-Fu a zajímá se o buddhismus. Dostal se na letní cizojazyčný tábor členů amerických protestantských církví. Samozřejmě velmi diskutovali a on neustále křesťanského boha shazoval a zpochybňoval. A pak mu někdo položil otázku, čemu tedy věří a o co opírá své přesvědčení, že má smysl být na světě. Formánek na to odpověděl, cituji: „Zavalil mě doslova fyzický pocit prázdnoty.“
Cože?!!!! Zděsil jsem se a zaplavil mě fyzický pocit nepochopení. Co to je za člověka, panebože?! pokračoval jsem ve svých úvahách naučenou frází.
Pak mě zaplavily další otázky: Kde ten člověk doteď žil? O čem přemýšlel? Jaké měl hodnoty? A znova: Cože?!!!
Jak může dospělý, inteligentní člověk být zaskočen otázkou po smyslu bytí? Dokonce natolik, že se nechá naverbovat do sekty, že začne odmítat Nietzscheho, Kung-fu i buddhismus? Jak je možné, že neví, že ta otázka sama o sobě prostě nemá smysl? Je to stejné jako známý sylogismus o tom, zdali všemocný Bůh umí vytvořit neuzvednutelný kámen … nemá to řešení.
A proč by člověk vůbec měl pátrat po smyslu bytí? To opravdu potřebujeme k životu nějakou autoritu, abychom byli spokojení? Nějaký inteligentní plán, díky kterému nakonec vypadne řešení 42?!
A to vše jen abychom nemuseli připustit, že smyslem naší existence není nic jiného než jen být a žít?!
No, mně to tak stačí. Žiji naplněný život i bez boha a nepostrádám ho. A opravdu nikdy mě nenapadlo, že naše lidské pachtění a problémy, ale i radosti a úspěchy je nutné uvozovat „vyššími záměry“. Za své výhry a prohry si můžu sám a jsem tak spokojený.
