Tak už zase balíme

Zdálo se to v nedohlednu a najednou je to tu. Emmě odbyl půlrok. Byt se mění v bojovou zónu, plochy se zaplňují krabicemi s kaší, skleničkami s mrkví, ovocnými přesnídávkami a balíky plen. Chystáme se na hory.

http://www.google.cz/imgres?imgurl=http://farm1.static.flickr.co

Došlo mi, že kromě porodnice a nepříjemných peripetií v nemocnici se starší dcerou Aničkou jsem od loňského května nespala ani jednu noc mimo domov. Neuvěřitelné!!!

A jejej.. vždyť já musím sbalit poprvé pro dvě děti!

Sice už mám určitou balící praxi, takže se to na první pohled nezdá tak strašné jako tápání v temnotě s miminem číslo jedna. Ale i tak. Bude to boj. Když se snažím svoje starosti probrat s okolím, aby mě řádně politovalo, dostane se mi pochopení a sady dobrých rad jen od mých vrstevníků  - taky rodičů. Udělej si seznam! Odškrtávej!

Já vím, já vím, vždyť to dělám. Jsem mistryně seznamů!  Ale ani tak nemám pocit, že bych nějak ovládla chaos. Anička poskakuje kolem a diktuje, jaké cestovní oblečení a vybavení si s sebou musí vzít její věrný plyšák Alička. Do tašky cpe třetí kabelku s obrázkem Barbie, stříbrné botičky a princeznovskou třpytivou korunku. Před očima mám mžitky a bolí mě včera vyvrtaný zub. Emma právě vyprskla pracně spolykanou mrkev na již tak dost oslintané tričko. Jdu ji převlíct. V hlavě černo. Cože jsem to chtěla zabalit? Je to legrace! Ale já to zvládnu!
(rozuměj: už aby přišla chůva a vzala děti na chvíli ven, pak to půjde skoro samo :)

Naše první dlouhá cesta se dvěma dětmi... Osciuluju mezi extatickým těšením se a lehkou panikou. Jak mimino zvládne osmihodinovou cestu autem? Jak a kde ji přebalím, nakrmím? Bude Anička zase zvracet? Kolik pohotovostních triček do auta si vzít? Já vím, ono to nějak dopadne...

Ty naděláš! Všechno si tam koupíš

Neber to tak vážně, vezmi si toho pár a zbytek si dokup - radí lehkovážní singlové. Ano, kde jsou ty časy! Je těžké jim vysvětlovat, že mimino jí jenom specifický druh příkrmů a při experimentech s jinými značkami mrkve či ovocného pyré je značně pobouřeno. Nebo že se nedá vzít jen tak nějaké sušené mlíko. Že stačí použít mokrý ubrousek či plenu jiné značky a zadek je hned opruzený. Jasně, dítě přežije, ale bude mu nepříjemně a to nemůžeme potřebovat!

Proč toho máte tolik??? Protáčejí panenky moji rodiče a já si potichu myslím něco o tom, že když jsme byly malé my se sestrou, tak se s miminy necestovalo nikam, a když tak maximálně s většími dětmi do Rokytnice...

My jsme ale jiná generace... Všude spousta možností a míst, kam se chce člověk podívat. Samozřejmě matky - obětovatelky mi budou říkat, že mám sědět doma na zadku, dokud děti nevyrostou a přestat si výmýšlet. Ale to mají smůlu. Doma jsem pořád, a jestli nikam rychle nepojedu, už mi už brzo přeskočí. Potřebuju dělat alespoň z části to, co před dětmi.

Stojí to vůbec za to?
A jestli to stojí za to? S malou Aničkou jsme jeli na hory přesně ve stejném věku - v šesti měsících. Cesta byla šílená. I když jsme jeli přes noc, u Mnichova jsme chytli tříhodinovou kolonu, kdy nezbylo nic jiného, než trčet v autě a horkou vodu na mlíko chladit vystrčenou rukou z okýnka. Zpívala jsem dětské písničky a říkadla do zblbnutí a říkala si, že to nebyl nejlepší nápad.  Pak jsme ale dorazili vyčerpaní na místo, oklepali se a bylo to úžasné. Aničce se moc líbila změna, plavání v bazénu, sníh i čerstvý horský vzduch. A to samé chci dopřát i Emmě.

Člověk zkrátka celkem rychle na hrůzy prožité v autě nebo v letadle zapomene a vydává se zase nadšeně hlavou proti zdi.

Tak nám držte palce!

Můj starší článek o balení s jedním dítětem (ukázka z knížky Matka z cukru a oceli) najdete ZDE