A je to tady. Prodloužený velikonoční víkend, pomlázky, jehnědy, čerstvá tráva v zahradách, zástupy činorodých chalupářů a v televizi „Slunce, seno a pár facek". Jakoby nic nenasvědčovalo tomu, že píšeme rok 2009. Velikonoce před dvaceti lety nebyly jiné. Komedie a pohádky v televizi, pomlázky, jehnědy a chalupáři. I tehdy lidé potřebovali únik do vlastních zdí, kde mohli vytvářet své vlastní hodnoty uprostřed bezhodnotového režimu. I tehdy se v každé volné chvilce otočili zády k přetvářce, lži a falši veřejného prostoru a prchali na chalupy, do soukromí. Komunisté je tam nerušili a občané jim za to ponechávali „klid na práci."
Toto letité soužití dvou nesouvisejících světů před dvaceti lety narušila naděje. Touha vytvořit něco víc než skalku na zahrádce. A lidé, plni nadšení a vedeni upřímnou snahou, se pustili do práce, aniž si všimli masivního rozvoje populace parazitů, kteří se přisáli na každou jejich myšlenku a lehce vyšplhali po jejich zádech až na posty nejvyšší. A tam bez větších změn setrvali dodnes. Aby zmátli případné pronásledovatele, oblékli si pestrý šat - každý si vybral jinou barvu - někdo modrou, jiný oranžovou, černou, zelenou či rudou. A tak zachovali iluzi svobodného výběru, od kterého odvozují svoji legitimitu. Ale ať volíme, koho chceme, můžeme si být jisti, že vládnout bude parazit. Svého hostitele nešetří. Nestačí mu, že bezpracně tyje z produktů hostitelského organismu, tedy v našem případě z daní. On musí ještě svého hostitele poškozovat, limitovat jeho svobodný pohyb, otravovat jeho krev i vzduch, který dýchá. Nedochází mu, že zahubí-li hostitele, zajde sám. Parazit „jede na doraz", což v případě našich politických elit znamená, že se neohlížejí na nic a na nikoho.
Šarády kolem vlády uprostřed evropského předsednictví ČR a bezostyšné šarvátky o koryta před očima celého světa spolehlivě otrávila i zbytek slušných lidí, které ještě politika zajímala. Dnes už se mezi nimi asi najde málokdo, kdo by pochyboval o skutečné podstatě modro-oranžovo-černo-zelených tasemnic navlečených v kvádrech stranických lídrů. Nemůže-li se hostitel svého parazita zbavit, snaží se uniknout. A tak se nelze divit, že se z našeho politického a veřejného prostoru lidé vytrácejí - unikají do vnitřní emigrace vlastních hodnot, které mohou vytvářet uvnitř vlastních zdí. Tak se nám uzavřel kruh jedné epochy naší historie, jedna cesta „odnikud nikam".
Jenomže člověk potřebuje naději. Kdo ji umí ve správný čas a na správném místě nabídnout, je z něho vůdce - „führer". Predátor - dravec, který se zbaví ostatních parazitů, aby měl hostitele jenom sám pro sebe. Neonacistická Dělnická strana dost boduje u studentů. Jsou ještě příliš mladí na chalupaření a potřebují iluze. V předčasných volbách nás tedy může čekat zajímavé překvapení.
