Na podobné heslo „Republiku si rozvracet nedáme“ si pamětníci jistě vzpomenou. Používali ho vysocí komunističtí funkcionáři za doby totality, když pronásledovali odpůrce režimu. Na ty titulky v Rudém právu a dalších stranou a vládou řízených tiskovin nejde jen tak zapomenout. A tak moje generace, která tuhle dobu zažila, má své „kontrolky“. A ty se rozsvěcují v okamžiku, kdy nám něco nebo někdo připomene její neradostné poměry. Neschopnost respektovat jiný názor, institucionalizace jedné jediné možné doktríny, proti které nelze nic namítat, je přesně takovým okamžikem.
Po návštěvě prezidenta Václava Klause v Irsku, kde se sešel s významným odpůrcem Lisabonské smlouvy Declanem Ganleyem, se na jeho hlavu snesla kanonáda odsudků. Kdyby šlo o kanonádu racionálních argumentů proti jeho názorům, neřeknu ani popel. Ty jsme ale neslyšeli. Jen výkřiky typu: „Prezentováním extrémních názorů inženýra Klause na téma ochrany klimatu a EU, respektive Lisabonské smlouvy jsou poškozovány zájmy České republiky“. Zloděj křičí, chyťte zloděje. Autor výroku, vicepremiér naší vlády Martin Bursík a jeho zelení poškodili zájmy České republiky už dávno – a nikoliv svými řečmi, ale činy, což je má mnohem větší váhu. Znemožnili další vývoj jaderné energetiky a těžby hnědého uhlí, čímž nás uvrhli do budoucí energetické tísně a nekonkurenceschopnosti. A za to všechno ještě přijímali finanční podporu od Rakušanů, kteří si tak trochu „pohlídali“ konkurenci na sever od svých hranic.
Každý stát v Evropské unii myslí především na sebe a své občany. Nikdo to nebylo a nikdy nebude jinak. Kdokoliv nám tvrdí něco jiného, je buď lhář, nebo snílek. Bylo by proti přírodě, kdyby to bylo jinak. Vtip je v tom, že politické reprezentace jednotlivých států musí pracovat tak dlouho a tak usilovně, až najdou množinu skutečně společných zájmů. A to se jim nemůže podařit shora. Válcováním vůle evropských občanů. Násilným zkracováním malých zemí na jejich právech. Touha lidí po svobodném způsobu života se nedá ukřičet navěky. Historie je plná takových příkladů. Tlak vzbuzuje protitlak. Jestliže se na Iry z Bruselu snášejí hromy a blesky, bylo by dost podivné, kdyby o to více Brusel milovali. Vytvářením falešného obrazu jednotné fronty euronadšenců, která ze svého středu vyvrhne vše pochybovačné do nekonečného zatracení, nemůže dlouhodobě uspět. Je to totiž lež.
Neexistuje žádná jednotná fronta. Ani v Evropském parlamentu. Pro Lisabonskou smlouvu hlasovalo 525 poslanců, 115 bylo proti a 29 se zdrželo. A kdo se snaží tyto hlasy nevidět a neslyšet, ten je pravý škůdce evropské integrace. Svou nabubřelou sebejistotou nakonec otráví i ty, kteří byli původně pro. A kdokoliv se snaží navzdory nelítostným útokům probudit snílky či odhalit lháře, ať se jmenuje Klaus nebo Ganley, prokazuje evropské myšlence neocenitelnou službu. A paradoxně i těm snílkům a lhářům. Myslím, že ani oni by nechtěli jednoho krásného dne otevřít noviny s titulkem „Unii si rozvracet nedáme“ a třást se, na koho ze skutečných či domnělých ideových odpůrců byl zrovna vystaven eurozatykač.
