Základní instinkt Jany Bobošíkové: Mráz přichází z Bruselu

Když Václav Havel z pozice našeho prvního prezidenta po pádu komunistické říše vyhlásil širokou amnestii a na svobodu se dostala řada násilníků a vrahů, odneslo to nemalé množství slušných lidí, kteří nikdy nikomu neublížili. Útoky proti jejich životu a zdraví stoupaly geometrickou řadou. A odpovědní politici jen krčili rameny s tím, že to je daň za demokracii. A obětem jimi pardonovaných gaunerů se tak dostalo ponaučení, že demokracie tedy asi není to, o co by stáli. Ponaučení zcela falešného. Čelní představitelé státu totiž vydávali za demokracii cosi, co se jí podobalo jen na papíře a ještě stěží.

Stejnou cestou nyní bohužel kráčí Evropský soud pro lidská práva. Podle jeho verdiktu evropské státy nesmějí archivovat DNA osob, kterým nebyl trestný čin prokázán. Takže osvobodí-li soud násilníka či vraha kvůli nekompetentnosti orgánů činných v trestním řízení (takových příkladů je zvláště u nás na výběr), jeho vzorek DNA se musí zlikvidovat. Patrně proto, aby ho už podruhé tak snadno nechytili. Jiný důvod mě nenapadá. Lidem, kteří se násilností dopouštět nechtějí, odběr DNA evidentně nevadí. Tisíce lidí klidně odesílají svá genetická data dobrovolně. Například ve prospěch projektu časopisu National Geographic, který má v plánu vytvořit mapy lidské migrace od počátku civilizace.

Pojetí lidských práv v současné Evropě začíná být odtržené od reality a otáčí se proti slušným lidem. Jim je předhazováno, že jejich zdraví a životy nesmějí být chráněny na úkor práv násilníků. Jim je zakázáno pracovat v některých evropských zemích, jim nikdo (kromě Irska) neumožní se referendem vyjádřit k zásadní změně jejich budoucího postavení coby občanů toho kterého státu, tedy k Lisabonské smlouvě. Právě jim často čelní představitelé vnucují svou vůli a jedinou možnou „pravdu“, jako v případě klimatických změn a následných příkazů, které budou mít zásadní vliv na budoucí životní úroveň každého člověka v evropském prostoru.

Diplomaticky se tomu říká demokratický deficit evropských institucí. Já říkám, že takový přístup, jehož jednoznačným příkladem bylo chování šéfa zelené frakce Evropského parlamentu, bývalého levicového radikála s příklonem k terorismu Cohn–Bendita k prezidentu České republiky Václavu Klausovi na Pražském hradě, nelze nazvat pouze demokratickým deficitem. Nátlak ve stylu vaše názory mě nezajímají, jen mi řekněte, co uděláte pro Lisabonskou smlouvu či vy se nemáte co scházet s tím či oním člověkem je počínající tyranií. Kdyby nebyl tento přístup vehementně podporován šéfem EP Pötteringem, takové slovo bych nepoužila a považovala bych to za úlet stárnoucího radikála. Takhle na mě dýchly doby minulé s tím, že tato tyranie, pokud se ji nepodaří včas zastavit, může být ještě nebezpečnější než ta komunistická. Ta totiž alespoň uměla udržet na uzdě ty vrahy a násilníky.