Voyeuři

Jde prý o zdraví coby nejvyšší lidskou hodnotu. Tak obhajuje ministerstvo školství svou příručku sexuální výchovy. Jakoby lidské zdraví stálo na jakémsi hodnotovém piedestalu a s jinými hodnotami nesouviselo. Jenomže souvisí. Člověk, kterému jakýkoliv politický režim upírá osobní svobodu, člověk, jemuž jeho okolí odmítá poskytnout prostor pro vlastní názor, nebo ho nutí akceptovat pro něho neakceptovatelné věci a ničí tak jeho sebeúctu, tak úplně zdravý nebývá.

Každý jsme jiný. Každý jsme svým vlastním ostrovem osobních starostí, radostí, snů, představ a hodnot. Ty získáváme a sdílíme především v rodině. A ne vždy se musíme shodnout na tom, co je pro nás nejcennější. Známe přece lidi, pro které vlastní zdraví není nejvyšší hodnotou, a proto neváhají skočit do ledové vody pro tonoucí dítě. Vlastní zdraví rozhodně nemohlo být nejvyšší hodnotou ani pro členy protifašistického či protikomunistického odboje. Byla to svoboda a sebeúcta, co stálo na jejich hodnotovém žebříčku na příčce nejvyšší. Svoboda pro všechny, která pro někoho znamená svobodu mluvit, ale pro jiného zase svobodu mlčet. Třeba o zážitcích, které považuje za intimní a tedy pouze za své vlastní. Tuto svobodu chtějí naše školy našim dětem vzít a donutit je probírat se spolužáky oblast nejintimnější, tedy jejich osobní sexualitu. Bez ohledu na to, že tento voyeurský způsob sexuální výchovy se u řady jedinců může bytostně dotýkat samotných zárodků  jejich sebeúcty. Protože své rodině získali jinou představu o tom, s čím by člověk měl či neměl chodit na trh. O tom, co je ryze osobní a co může být kolektivně sdíleno. A to všechno prý v zájmu zdraví. A já se ptám – jaká další část osobní svobody a sebeúcty a v zájmu čeho nám nebo našim dětem bude odebrána příště? Ministerská brožura praví, že prý není vhodné, aby děti byly vychovávány podle rodinných stereotypů. Bude nám snad postupně znemožněno vychovávat vlastní děti podle vlastních norem a hodnot? K čemu tu tedy my, rodiče, vlastně pak budeme? Jaká bude role tradičního rodinného modelu? Bude snad fungovat pouze jako reprodukční stanice? Budou naše děti zestátněny v zájmu jednotné výchovy? Nebo se s vědeckým pokrokem dočkáme i toho, že nás nebude třeba ani k té reprodukci a stát si bude své daňové poplatníky vyrábět sám jako v Matrixu?

Možnost ovlivňovat lidskou reprodukci a výchovu nastupující generace láká totalitní myslitele a jejich režimy odjakživa. Zcela oprávněně totiž předpokládají, že tam je nejslabší článek. Že právě tam vzniká ten zatracený lidský faktor, který jim tak často v dějinách zkazil plány. Že právě odtud pochází rozmanitost názorů, pestrost postojů, individualita a tedy i odpor proti všemu, co nás tlačí do houfu a do škatulí stloukaných plánovači a sociálními inženýry všeho druhu. Ať už sídlili v Berlíně, Moskvě nebo v Bruselu. Fašisté na to šli přes eugeniku, tedy obdobu chovu čistokrevných koní, psů a koček. Komunisté deklarovali, že děti patří státu. Oba režimy společně ovšem především dbaly na to, aby výchovná funkce školy vysoce převyšovala tu rodinnou. A tam přesně směřují i současné kroky bruselské a v návaznosti na ní i naší patolízalské politické i administrativní vrchnosti. Snahy o postupné vytlačování vlivu rodiny na vývoj dítěte mohou klidně začít právě u sexuální výchovy. Budou-li učitelé v rámci oficiální evropské názorové linie multikulturalismu, tedy rovnosti nebo spíše nivelizace všeho a všech přesvědčovat naše děti, že není ve vnímání sexuality rozdíl mezi mužem a ženou, a že mezi homosexuálními a heterosexuálními páry je rozdíl jen co se počtu týče, pak s nimi jistě řada z nás nebude souhlasit. A bude se snažit svým dětem vysvětlit, že jde o pomatenou bezpohlavní ideologii pomatených vůdců, za kterou jejich učitelka či učitel zase tak nemůže. Jako odpovědní rodiče totiž nebudeme chtít podrývat její či jeho autoritu. Nicméně patrně budeme nuceni svého potomka poučit, že udělá lépe, když to nějak vydrží a nebude moc odporovat, protože – opět jako odpovědní rodiče – máme zájem, aby úspěšně protrpěl povinné stupně tzv. vzdělání a mohl se konečně svobodně věnovat oboru, na který má vlohy. Nepřipomíná vám to něco? Nepoučovali jsme snad takto své potomky ještě před jednadvaceti lety? V zájmu jejich duševního zdraví? Aby nám z nich ve škole neudělali bezpáteřní služebníky, kteří režimu zbaští první poslední?

Ne, není v tom žádný rozdíl. Zase nás nutí předstírat a lhát. A učit to i naše děti, aby obstály ve společnosti, která něco jiného říká a něco jiného si myslí. Ve společnosti, která nerespektuje ani právo mluvit, ani právo mlčet. Protože kdybyste chtěli mluvit o tom, že se vám nelíbí antidiskriminační zákon, který vás jako zaměstnavatele nutí zaměstnávat lidi, kteří o práci na rozdíl od peněz evidentně nestojí, mohou vás nejen popotahovat za porušování zákona, ale dostanete nálepku extrémisty. A vyřadí vás z diskuse. Když vaše dítě odmítne sdělovat svým spolužákům, kde a jak mu roste ochlupení, bude také extrémistou a v posudku se mu nejspíš objeví, že není vhodné pro práci v týmu.

Ne nadarmo se říká, že ďábel se skrývá v detailu. Nebagatelizujme proto tato plíživá omezování našeho práva žít, myslet, mluvit či mlčet podle svého. Práva vychovávat děti k obrazu svému, byť by se tento obraz bruselským i našim úředníkům a politikům stokrát nelíbil. Vím, že v zemích na západ od našich hranic by se mnozí asi divili, co to tu vlastně povídám a proč. Ale my bychom díky své historické zkušenosti měli na rozdíl od nich umět rozpoznat včas toho totalitního ďábla, který už zase vystrkuje růžky a snaží se nám sebrat to, čeho jsme si ještě ani nestihli užít. Naší svobodu a sebeúctu.